Zjistil jsem, že modlitbou u hrobu nikoho do rozpaků neuvedete. Lidé bývají velmi bezradní, co si počít v takové situaci, kdy stojí nad tělesnými ostatky svých milovaných. A tak i tzv. „nevěřící“ mívají úplně jiná měřítka a akceptují i takové náboženské projevy, které by jim za jiných okolností připadaly nepochopitelné. Takže moje odpověď zní: modlete se přirozeně, nevyhýbejte se církevnímu jazyku, nesnažte se modlitby „učesávat“, aby byly přijatelnější. Snad jen na začátku poproste o dovolení: „Můžu se za toho a toho pomodlit?“ To je celé.

Pro motivaci a osmělení nabízím z našich komunit františkánů dvě historky. Náš bratr Michael letos v rámci evangelizace chodil po rumburském hřbitově a nabízel modlitbu zcela neznámým lidem. Většina reakcí byla příznivých. Pak tuto nabídku učinil lidem, u kterých se setkal s obrovskou rezistencí. Když ale vytrval a bylo zřejmé, že nechová nějaký postranní úmysl, že se chce opravdu jen pomodlit, nastal u těchto lidí obrat. Vyšlo najevo, že hrob patří jejich tragicky zesnulému dítěti. Modlitbu přijali s obrovským vděkem a otec mu nakonec děkoval slovy: „Už dlouho mě nikdo takhle nepotěšil.“

A druhá historka je spíše humorná. Asi před pěti lety potkal náš bratr Vianney na pražských Olšanských hřbitovech ženu, která jej oslovila: „Víte, kde je pohřbený Klement Gottwald?“ – „Ne, to nevím,“ odtušil pokorně Vianney. „Tak veliký muž a vy to nevíte?! Pojďte, ukážu vám to!“ zavelela ona neznámá. Vianney ji pokorně následoval. „Tak tady,“ ukázala po chvíli ta žena a zastavila se u hrobu členů KSČ. Vianney na to zareagoval pohotově: „Tak to jistě potřebuje naši modlitbu! Otče náš…“ Dotyčná byla naprosto zkoprnělá, a než se stačila vzpamatovat, tak Vianney stihl přidat i Zdrávas a Sláva Otci.

Takže, jaképak uvádění do rozpaků?