Emilka a Maruška

Naše první těhotenství s Maruškou skončilo v prvním trimestru, kdy jí přestalo bít srdíčko. O půl roku později se mi na testu ukázaly dvě čárky znovu. Při druhém těhotenství mi zjistili těhotenskou cukrovku, pár dní jsem pobyla v nemocnici, dostala inzulín a přísnou dietu, ale miminko rostlo a všechno vypadalo nadějně.

Pak přišel druhý screening. Lékař se mě zeptal, jestli se mám jak dostat do fakultní nemocnice, že je málo plodové vody a nemůže nás vyšetřit. V nemocnici pustili nevidomému manželovi srdíčko, ale poslali nás dál na magnetickou rezonanci. „Ledviny miminka nejsou vyvinuté,“ řekli nám s hrozivým sdělením: „Vývojová vada je neslučitelná se životem.“ Protože jsem už byla ve 23. týdnu těhotenství, dostali jsme jeden týden, abychom se rozhodli, jestli „to chceme ukončit“. Z kontroly jsme se vraceli vyděšení a zmatení, jediná jistota byla, že to s miminkem nevzdáme.

Začali jsme řešit, co dál, a to nás už podruhé dovedlo k organizaci Dítě v srdci. Hlavně nás uklidnili a vrátili nás k tomu, že teď a tady je miminko s námi a na tom záleží. Krátce nato nám Emilka dopřála krásný zážitek, když kopala přes břicho manžela do ruky a reagovala na jeho hlas. Užívali jsme si každý den a smiřovali se s tím, že z porodnice půjdeme jen ve dvou.

Mezitím umřel můj táta, který si moc přál vnoučata. Paradoxně nás to uklidnilo, protože jsme věděli, že se mu přání splní a Emilka s Maruškou budou mít nahoře milujícího dědečka. Díky dule, kterou jsme měli domluvenou, jsme měli moc krásný porod, přestože Emilka při něm už navždy spala. Udělali jsme otisky nožiček, pomazlili se a rozloučili.

Honzík

„Ne, musím konstatovat, že těhotenství odumřelo. Budete chtít zůstat tady, nebo pojedete domů?“ Nemohla jsem tomu sdělení lékařky uvěřit. Jednak aroganci, která zněla z hlasu té ženy, a jednak té informaci. Honzík měl 19 týdnů. Nebyli jsme si s manželem jisti, zda nám v nemocnici dovolí si ho na porodním sále nechat, pochovat si ho a rozloučit se s ním. Také jsme ho chtěli pohřbít a měli jsme obavy, zda patologie vydá jeho tělíčko.

Naštěstí jsem věděla, kam se obrátit, a musím poděkovat pracovníkům z Dítěte v srdci, kteří mi v tomto směru poskytli dokonalou podporu, do porodnice předem zavolali, naše přání jim tlumočili a vše tam zařídili. Skoro všichni lékaři i sestry v nemocnici se k nám chovali citlivě a poskytli na všechno dostatek času. Jediná opravdu hrozná chvíle byla, když jsem zůstala v nemocnici večer sama a z celého srdce jsem si přála, aby mi Honzíka donesli zpět, živého nebo mrtvého, zkrátka aby byl u mě. Pohřeb jsme uspořádali jen v rodinném kruhu. Nechali jsme Honzíka spálit a popel uložili do urničky, kterou mu vyrobila jeho teta.