Snad něco napoví vzpomínka papeže Benedikta XVI.: „Nikdy nezapomenu, s jakou zbožností a naléhavostí nám dětem dělali rodiče na čelo, ústa a prsa kříž, když jsme odcházeli pryč, zvláště když šlo o loučení na delší dobu. Toto požehnání bylo ochrannou stráží, jíž jsme se cítili být vedeni.“ K jeho slovům dodejme, že církev nás přece učí, že každé žehnání je nejen Boží chválou, ale zároveň prosbou o jeho dary potvrzenou znamením kříže. Je výrazem hluboké, praktikované víry každého dobrého křesťana, která se tolik liší od pouze povrchního, bezmyšlenkovitého gesta, vzdáleného skutečnému přesvědčení.

Kříž je v každém případě také znamením naší záchrany, neboť Pán na něm vykoupil nejen nás, ale doslova všechny lidi. Mysleme na to, když sami děláme znamení kříže nebo když žehnáme druhé, ať jde o kohokoli. Vždy má být neklamným, přesvědčivým dokladem naší dospělé víry v Boha, od kterého dostáváme tuto moc žehnat. Je znamením Boží milosti a ryzího daru, který Pán propůjčuje matkám a otcům, kněžím a jáhnům – a také tomu, kdo miluje Boha z celého srdce, z celé své duše, ze vší síly, a svého bližního jako sama sebe. Když tedy někoho žehnáme, jde v každém případě o projev naší opravdové víry ve všemohoucího Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého – ať to vyslovujeme nahlas, nebo jen v duchu. Vždyť i kněz žehná na konci mše shromážděný lid slovy: „Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý.“

Když tedy někoho žehnáme, dobře si uvědomme, že toto gesto je výrazem všeobecného kněžství všech pokřtěných. A už toto vědomí samo o sobě by mělo mnohem silněji vstoupit do našeho každodenního života a proniknout jej silou lásky, která je nesmírným darem našeho Pána. Tato láska bude provázet, chránit a posilovat nejen ty, které žehnáme, ale i nás.