Prvním z témat je otázka rozvodu (u Matouše na začátku 19. kapitoly). A protože se oba texty na první pohled podstatně liší a svým způsobem si protiřečí, můžeme se tedy ptát: „Jak to Ježíš myslel? Co o manželství a rozvodu skutečně řekl?“

Marek píše křesťanům z pohanství

Podle Markova evangelia se může stát, že i manželka propustí svého manžela, což je ovšem v Ježíšově kultuře naprosto nemyslitelné (vzpomeňme, jak se k ženám chovají například i dnes v některých muslimských komunitách). Něco takového historický Ježíš z Nazareta opravdu říci nemohl. Jeho zákaz rozvodu jak pro muže, tak pro ženu je ovšem absolutní a bez výjimky. Jak je ale možné, že Matoušův Ježíš jednu výjimku připouští? Říká totiž: „Kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží“ (Mt 19,9), přičemž to dovoluje pouze muži, nikoli však ženě. On tedy smilnit beztrestně může?

Je třeba si uvědomit, že ani jeden z textů není čistě Ježíšův. On žádné evangelium nenapsal. Ježíšovy původní výroky o manželství jsou za takové vydávány evangelisty Matoušem a Markem, kteří je ovšem museli přizpůsobit kulturním podmínkám zcela konkrétních komunit, pro které svá evangelia psali. Ani jeden si v žádném případě nemohl myslet, že jeho text bude čten o dva tisíce let později třeba v Praze. Marek zřejmě píše křesťanům z pohanství v Římě, a proto evangelium musí přizpůsobit římskému právu, které zde panuje a podle něhož se dalo manželství rozvést i z vůle ženy. Jeho Ježíš je zde striktně proti rozvodu a jeho učedníci a učednice se v žádném případě nemají chovat jako pohané.

Adresáti Matoušova evangelia jsou zřejmě křesťané ze židovství, třeba někde v syrské Antiochii. Podstatou celého problému je verš z Páté knihy Mojžíšovy (24,1) o tom, že pokud muž v manželství na ženě shledá „něco odporného“, je oprávněn ji propustit; a právě na různé interpretace tohoto slovního spojení se farizejové odvolávají. Ty jsou ovšem vůči ženě různě tvrdé, podle toho, jak je která rabínská škola přísná: podle rabiho Šamaje se jednalo pouze o její smilstvo, podle Hillela stačilo, když připálila jídlo, podle Akiby bylo dost, když už se muži prostě nelíbila. Musíme mít ovšem na paměti, že zde v evangeliu jsme již dávno po Ježíšově době, a tak se k Šamajovi přiklání a ženu před mužem vlastně co nejvíce brání nikoli Ježíš historický, nýbrž Ježíš Matoušův (ten historický by jistě jednal podobně).

V obou případech vlastně nejde ani tak o rozvod, nýbrž o tvrdost srdce člověka, která jej do takové situace nechá dojít a ideál manželství nenaplní. Je zajímavé, jak svobodně raná církev v osobách evangelistů s Ježíšovým odkazem nakládá. Jistě, musí nám jít o podstatu a musíme mít před očima ideály, a Ježíšovým ideálem jistě bylo to, co bylo od počátku, totiž že „ti dva jsou jeden, a co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“, ale zároveň nelze nemilosrdně chtít něco, co je v určitých situacích nemožné, jak ukazuje Matoušovo evangelium. Snad proto oba evangelisté hned za svoje pojednání o rozvodu připojují pasáž o Ježíšovi a dětech.

Takovým patří království Boží

Přiznám se, že já osobně mám s obrazem Ježíše, který žehná dětem, a s jeho tvrzeními, „že takovým patří království Boží“ a že „kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde“, problém. Do obrazu dítěte si totiž můžeme promítnout cokoli. Jak to ale myslel Ježíš? Jedná se o to, že dítě je ve svém přežití naprosto závislé na rodičích? Nebo že je nezkažené? Důvěřivé? Spontánní? Nepovyšuje se nad ostatní a nesoudí? Plné radosti ze života a objevování vší té jeho bohatosti a krásy kolem? Nebo jde o jeho přístup k lidem bez předsudků? Či snad o jeho žití tady a teď, bez starostí o to, co bude?

Nepochybně všechno to, co jsem napsal, a mnoho jiného, co jsem nenapsal a co nevím, protože děti nemám. Pojednání o dětech ale jistě koriguje předchozí pojednání o manželství. Děti nemají tvrdé srdce. Ani my bychom je mít neměli: jak vůči svým partnerům, tak vůči těm, kterým třeba manželství ztroskotalo.

Autor je salesiánský kněz a biblista.