Tři kamarádi jedou 13. června 1957 vlakem z Hodonína do Mikulova. Jsou to Petr Esterka, Josef Šupa a Vladimír Syrovátka. Na nádraží vystupují a řízným pochodem jdou směrem k městu. V jednom okamžiku však sbíhají z cesty do polí směrem k hranicím a ztrácejí se ve tmě, takže jen noc by mohla vyprávět, jak se ti tři odvážlivci proštípali ostnatou, elektricky nabitou „železnou oponou“ dělící Evropu na západní a východní.

Společně se dostávají do rakouského uprchlického tábora, kde se ale jejich dosud svorné směřování dělí. Zatímco Petrovy kamarády táhne Amerika, kam také odcházejí, aby vstoupili do tehdy pověstně nejsilnější armády světa, Petra přitahuje Řím, potažmo kněžství. Odchází z Rakouska do Itálie a vstupuje do Nepomucena, kde se my dva setkáváme. Jsme přibližně stejně staří, takže se domlouváme snadno a rychle. Zjišťujeme k oboustrannému překvapení, že jsme oba prošli elektrizovanou drátěnou bariérou s časovým rozdílem přesně jednoho roku a dvou dnů.

Petr přišel naštěstí do Říma ještě před začátkem nového akademického roku 1957/58 a co do studia byl tak mezi námi rozdíl pouze jednoho roku. Celých následujících pět let jsme byli spolu-seminaristy a spolužáky – a jelikož mezi ostatními nepomucenskými seminaristy jsme byli ti věkově nejmladší a z uprchlíků ti nejčerstvější, vůčihledně nás to sbližovalo.

Jak jsem koupil, tak prodávám

Petr po svém vysvěcení odešel do Ameriky, ale po čase se vrátil do Říma k doktorandskému postgraduálnímu studiu. Když nás opustil kardinál Beran (1888–1969) a vznikla otázka, kdo bude předsedou jím založeného Velehradu, Petr zastával názor, že nejlepším kandidátem by byl Petr Lekavý, kněz už léta usedlý v Americe. Má prý, jak argumentoval, všechny přednosti, kterými oplýval i druhý kandidát Jaroslav Škarvada: je monsignor, je nepomuceňák, a tedy Říman, umí se už dobře pohybovat v Americe a navíc je o čtrnáct let starší než Škarvada. Jmenuje se sice Lekavý a je z Bojanovic, ale nijak se neleká a ničeho se nebojí. Vzpomínám-li si dobře, nechal jsem se jím tenkrát přesvědčit. Byly to pozoruhodné přednosti. Jedno však Lekavému chybělo. Nebyl sekretářem kardinála Berana a to pravděpodobně rozhodlo. Ve volbě přímou demokracií, která mezi námi vládla, byl předsedou Velehradu zvolen Škarvada.

Petr nebyl velký psavec. Ve Studiích (108/1986) má jen jeden článek „Stoleté působení českých Otců benediktinů v USA“ a v redakčním archivu se od něj nedochoval žádný dopis. Krátce po svém příchodu do Ameriky však napsal knihu, která vyšla v angličtině: „Never Say Comrade“. Vylíčil v ní, co ho přivedlo k odchodu z vlasti a jak z ní odešel. Na čelní stránce knihy byla pozorovací věž s drátěnými překážkami „železné opony“. Kniha mohla snad v Americe působit jako agitace proti komunismu – ta tam ale nebyla nutná, neboť komunismus tam nebyl tak nebezpečný. Byla však asi nebezpečná našim komunistům, neboť si na ni při vyjednáváních s Vatikánem trpce stěžovali. Relata referro (Jak jsem koupil, tak prodávám).

Nebyla to jeho parketa

Když Petr jako čerstvě vysvěcený kněz odcházel do Ameriky a se mnou se loučil, zanechal mi jednu knihu, která mi je vzácností až dodnes, neboť je tím nejlepším uvedením do novotomistické transcendentální filozofi e, co znám. Je to kniha psaná ještě latinsky. Autorem je Johann Baptist Lotz SJ a titul knihy zní „Metaphysica operationis humanae“ (1958). Petr ji dostal jako učebnici pro nově zavedený kurz filozofi e, který mne minul, neboť jsem byl studijně o rok starší než on. Když mi ji dával, řekl: „Tebe, Karle, bude zajímat. Já ji potřebovat nebudu.“ Filozofi e totiž nebyla Petrova parketa, abych použil Ondokův oblíbený výraz.

Tato příhoda však jako by naznačovala, jak se budou ubírat naše další osudy: Petr se stal dvojnásobným biskupem – nejprve titulárním někdejšího města Cefala, dnes Ras-El-Djebel u někdejšího Kartága, a pak i biskupem pomocným v jihomoravském Brně pro exilové Čechy. Kdežto já jsem se stal dvojnásobným profesorem – nejdříve na římském Lateránu, a pak i na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.