Nedávné prohlášení předsedy České biskupské konference arcibiskupa Graubnera k některým kandidaturám, k němuž se přihlásil i kardinál Duka, a navazující prohlášení předsednictva Konferencí mužských a ženských řeholí v ČR snad znamenají návrat k lepším časům, kdy církev i u nás plnila svůj učitelský úřad ve vztahu k politice. Možná v budoucnu častěji uslyšíme jasné „ano, ano, ne, ne“ k nejdůležitějším společenským otázkám.

Obě prohlášení jsou nanejvýš potřebná, a to z několika důvodů. Předně dotčení kandidáti (zejm. Hana Lipovská, Josef Nerušil) jasně slyší z nejpovolanějších úst, co si představitelé církve myslí o jejich kandidaturách na kandidátkách extrémistů, byť verbálně spojovaných s křesťanstvím – že jde o politické zneužívání křesťanství. Zde je cenné zejména upozornění, že nelze jen tak jednu či dvě křesťanské myšlenky vytrhnout z kontextu a zbytek křesťanství (včetně jeho podstaty) ignorovat.

Dále jsou ta prohlášení důležitá i proto, že podobné sdělení adresují i voličům: když už z křesťanského pohledu pochybili dotčení kandidáti, křesťanští voliči je nemají v tomto pochybení podporovat svými hlasy ve volbách.

Konečně z hlediska křesťanství jde o důležité negativní hodnocení nejen konkrétních kandidatur, ale i extrémistických politických stran. To je významné pro ty křesťanské voliče, kteří snad měli v úmyslu dát oněm extrémistickým stranám hlas i bez ohledu na dané kandidatury.

Padni komu padni

Litovat můžeme jen dvou věcí. Předně je škoda, že ona prohlášení nepřišla dříve – např. SPD se ohání křesťanstvím již delší dobu, aniž by se oficiální hlas církve ozval. Kdo mlčí, souhlasí; dříve si toto mlčení někdo mohl mylně vysvětlit jako potvrzení křesťanské orientace SPD ze strany církve. V této souvislosti se třeba objevilo tvrzení, že SPD hájí křesťanské pojetí manželství lépe než lidovci. Zde ale stačí podívat se na končící sněmovnu s otázkou, kdo prosazuje ústavní zakotvení manželství jako svazku muže a ženy: SPD, anebo lidovci? Hádat můžete jen jednou. Nestačí jen vykřikovat, že rodina je na prvním místě, je potřeba také přiložit ruku k dílu, což se ovšem populistům nechce.

Dále je politováníhodné, že ona prohlášení přicházejí až v extrémní situaci, která se přímo týká katolické církve a její pověsti, protože oba dotčení kandidáti se ohánějí křesťanstvím a vztahem k panu kardinálovi. Bylo by totiž lépe, kdyby se vrcholní představitelé církve k naléhavým etickým otázkám aktuálně projednávaných politických problémů vyjadřovali průběžně, padni komu padni, nejen když jde o pochybné politické angažmá lidí spojovaných s církví. Mlčení církví k etickým otázkám totiž nutí křesťanské politiky moralizovat, což jim v zásadě nepřísluší, a jsou za to kritizováni politickými oponenty. Křesťansko-demokratická politika i tak nemá u nás kvůli mnoha předsudkům ve většinové společnosti na růžích ustláno. Když ale církve i k závažným etickým otázkám společného dobra navíc mlčí a upřednostňují dobré vztahy s hlavními představiteli státu, pak se skutečná křesťansko-demokratická politika dělá velmi obtížně: není totiž jednoznačně jasné, co k dané konkrétní situaci křesťanství říká. Doufejme proto, že těmito prohlášeními začala u nás nová etapa vztahu církve a politiky, která bude ku prospěchu všech.

Kristus nebyl populista

Proč je politika SPD a podobných extrémistů neslučitelná s křesťanstvím? Kristus neříkal lidem, co chtějí slyšet – nebyl populista. Neobchodoval s lidským strachem, ale nabádal lidi, aby se nebáli. Nezískával své stoupence šířením nenávisti a bojové pohotovosti. Nenaváděl by dnes lidi ke kácení stromů na koleje s cílem vytvořit dojem, že islamisté útočí a stát nás není schopen ochránit. Nenaváděl ke lhostejnosti vůči bližním, ale ke skutkům milosrdenství (např. podobenství o Samaritánovi). Neříkal, že tví sousedé jsou tví nepřátelé. Nepodváděl na daních. Nepodnikal v exekucích. Nedefinoval slovo vlast jako něco, kde se člověk může ukrýt za drátěnou hranicí. Nedělil svět na vyvolený národ a ty ostatní méněcenné. Nelhal a neúčastnil se konspiračních teorií. Mluvil o milosrdenství, víře a naději, ne o strachu.

Autor je bývalý europoslanec (KDU-ČSL), právník, vysokoškolský učitel, předseda Institutu pro křesťansko-demokratickou politiku (IKDP)