Kult svatých má několik rozměrů a v rámci dějin církve se proměňoval. Máme světce všedního života, jejichž pozemské putování však bylo nevšední. Máme mučedníky, kteří v rozhodující chvíli svou věrností a odvahou překonali mnohé, dokonalé a bezúhonné souputníky. Jsou světci, kteří jsou stavěni na oltář jako profesní model, ukazují, jakým způsobem je možné svatost aplikovat do našeho života. A máme také světce, ke kterým patří i sv. Ludmila, s nimiž začínají dějiny církve, národů a států v zaalpské Evropě.

Regentka knížectví a zbožná žena

Svatá Ludmila patří ke světcům a světicím, kterými začíná nejen křesťanská identita národa či etnika, ale také identita křesťanského státu. Rozhodujícím momentem pro tyto světce a světice byl křest, v němž se rodí také korunovační obřady.

Ve Středomoří, v prvotní církvi, je rozhodujícím krokem přijetí křtu jako svobodného rozhodnutí jednotlivce. V našem prostoru to bylo také rozhodnutí hlavy rodiny, rodu, kmene či národa. Tak vzniká smíšená identita, z které se rodí od počátku kooperační model mezi církví a státem, potažmo národem. Musíme přiznat, že i to je příčinou pozdějších konfesních sporů a bohužel i konfesních válek.

Biblické pojetí člověka či biblická antropologie hovoří o člověku jako muži a ženě, což je výchozí bod pro rovnoprávnost a lidskou důstojnost, která je společná oběma pohlavím. Zde je také i výchozí bod k rozličným úlohám muže a ženy, které se váží na biologicko-psychosomatickou rozdílnost, jež však vychází z kompatibility lidských práv a lidské důstojnosti. U kořenů křesťanské, národní, ale i státní identity jsou dvojice, muž a žena, manžel a manželka, otec a matka – sv. Jindřich a sv. Kunhuta, kníže Bořivoj a sv. Ludmila, kníže Měšek a Doubravka, sv. Štěpán a Gisela, sv. Vladimír a sv. Olga. Jak jsem zmínil, korunovační obřad je úzce propojen s křtem, proto tedy i pomazáním křižmem. Křest je svátost určená pro muže i ženy a při korunovacích vstupují do presbytáře král i královna, kníže a kněžna. Obřad korunovace ukazuje, že vztah muže a ženy není pouze biologický, erotický či sexuální. Je to vztah otce a matky, který zajišťuje budoucnost rodiny, rodu, ale i etnika. Nejen král, ale i královna či kněžna má rozhodující vliv na budoucnost potomstva jako matka, jako první vychovatelka a také jako opora a rádkyně svého muže. V mnoha případech také vidíme, že se více uplatňuje politický vliv a rozhled královny než krále.

Sv. Ludmila, manželka, matka, babička, kněžna, resp. regentka knížectví, zbožná žena, podporovatelka duchovního, kulturního a pedagogického života se smyslem pro sociální spravedlnost a empatií k trpícím a chudým.

Zásadním okamžikem pro vznik kultu této kněžny a mučednice je slavnostní přenesení jejích ostatků z Tetína, z místa jejího zavraždění, do největšího chrámového prostoru tehdejších Čech: do Vratislavovy baziliky sv. Jiří. Iniciátorem translace je syn Vratislava I. a vnuk sv. Ludmily sv. Václav a toto přenesení se koná za účasti řezenského biskupa. Je to aklamace, projev souhlasu věřícího lidu této země stvrzený přítomností biskupa, tedy té nejvyšší autority církve v daném prostoru. Při korunovaci se ptá biskup také přítomných stavů, kléru, aristokracie a lidu – a vyžaduje jejich ano, tedy souhlas. Vidím zde určitou podobnost právě při translacích, které se odehrávaly až do vrcholného středověku a byly chápány jako stvrzení svatosti.

Ostatky sv. Ludmily tedy nalézají místo spočinutí ve svatojiřské bazilice při prvním ženském klášteře v této zemi, který se stal důležitým duchovním, kulturním a vzdělávacím centrem a spoluúčastnil se na korunovaci. Byly to svatojiřské abatyše, které korunovaly královnu.

Požárem neporušený hrob

Rozhodujícím momentem kultu sv. Ludmily se v následujících letech stal krvácející krucifix, který stvrzoval její mučednictví, nejvyšší stupeň svatosti. Vyvrácena tak byla námitka, že její smrt byla pouhým následkem politického sporu mezi tchyní a snachou či sporu o politickou orientaci země, která současně byla i orientací duchovní.

Svatá Ludmila je světice přemyslovského rodu a středních Čech. Za knížete Vratislava II. usiluje abatyše Ludmila II. o bezprostřední potvrzení světice – mučednice a zaváže biskupa Heřmana k provedení Božího soudu (ordálu s nalezeným závojem). Tak se kult sv. Ludmily stal kultem celé země a k jeho dovršení patří událost spojená s vypálením Pražského Hradu Konrádem Znojemským v roce 1142. Na spáleništi baziliky sv. Jiří nalézá kameník Verner neporušený hrob sv. Ludmily. Ludmila se stává ochránkyní nejenom přemyslovského státu, ale i trpícího lidu v době válek a hladomoru. Dnes jsou ostatky sv. Ludmily umístěné v sarkofágu, který pochází z doby Václava IV., arcibiskupa Olbrama a abatyše Kuňky (Kunhuty) z Kolovrat.

Svatoludmilský kult je úzce spojen s christianizací naší země, jejímž symbolem se stal mariánský medailon nazvaný Balbínem Paladium země české a který měla světice obdržet z rukou věrozvěstů. Kult sv. Ludmily také propojil vytvoření království skládající se ze zemí koruny české, Čech, Moravy a Slezska, ke kterým přibyla i Lužice.

Otec vlasti Karel IV. viděl ve sv. Ludmile pramatku rodu, tak jako tomu bylo v rodokmenu Lucemburků s královnou Melusinou. V legendách „Fuit in provincia Boemorum“ a „Factum est…“ stojíme před podobou sv. Ludmily, kterou nově uchopí baroko, především díky kronice Václava Hájka z Libočan. Až do 19. století tak kult sv. Ludmily dostává rozměr babičky, vychovatelky a vzdělavatelky synů Vratislava I., především však sv. Václava.