Je třeba trpělivě rozplétat uzlíky informací, protože pravda je jako slunce v tisíci zrcadlech. Historie není jen za námi, ale jako řeka protékají dějiny skrze nás a míří do budoucnosti.

Podle autora Kristiánovy legendy byla dcerou Slavibora a narodila se kolem roku 860 na hradě Pšov nad soutokem Labe a Vltavy, kde dnes stojí zámek Mělník. Jméno její matky Lidoslava zmiňuje pouze v tomto ne příliš spolehlivý kronikář Hájek. Jiné texty však její narození kladou do oblasti Horní Lužice, což dává dobrý smysl z hlediska diplomacie, jak společně čelit tlaku Východofranské říše (což byl náš západní a jižní soused).

Již Mikuláš Salius z Tovaryšstva Ježíšova v roce 1570 upozorňoval, že správný tvar jména je Lidmila, kdežto užívané jméno Ludmila je tvořeno nesprávně z latinského tvaru Ludmilla.

Matka šesti dětí

Ke svatbě s Bořivojem, který se narodil mezi lety 852 a 853, mohlo dojít kolem roku 874. Mladí novomanželé se usadili na Levém Hradci. Podle legend se manželům narodilo postupně šest dětí (tři synové a tři dcery), nejstarším synem narozeným roku 875 byl Spytihněv a nejmladším pak Vratislav, který se narodil roku 888 těsně před Bořivojovou smrtí. Jedním z neznámých synů měl být podle nejisté zmínky Bohuslava Balbína ze 17. století Boleslav, což by vysvětlovalo oblibu tohoto jména v následujících generacích přemyslovského rodu.

Oba manželé byli pohané, i když o existenci křesťanství jistě věděli. Snad i díky povědomí o křtu 14 českých velmožů v Řezně roku 845, tedy krátce před narozením Bořivoje. Informace o křesťanství mohli mít i z prostředí Velké Moravy, zvláště pokud tam měl Bořivoj příbuzenské kontakty. Některé prameny zmiňují, že jeho sestra Sventozizna byla manželkou knížete Svatopluka.

Křest Ludmily a Bořivoje

Sám Bořivoj byl pokřtěn moravsko-panonským arcibiskupem Metodějem na dvoře velkomoravského knížete Svatopluka (který byl při křtu kmotrem). Ke křtu došlo zřejmě po návratu arcibiskupa Metoděje z vězení v Bavorsku v roce 874. Ke křtu Ludmily mohlo dojít současně s Bořivojem nebo spíše později na Levém Hradci od kněze Pavla Kaicha nebo při pozdější návštěvě arcibiskupa Metoděje.

Kněz Kaich vystavěl na Levém Hradci kostel sv. Klimenta, to mělo možná demonstrovat, že křest je Bořivojova soukromá záležitost, která by se neměla (alespoň prozatím) dotknout obyvatel knížectví. Přesto měl tento čin vyvolat povstání jistého Strojmíra a Bořivoj s manželkou museli ze země uprchnout na Moravu.

Po několika letech ještě do roku 885 se pak s pomocí velkomoravského knížete Svatopluka vrátili. Situace se při jeho návratu změnila, a tak mohl Bořivoj přesídlit z Levého Hradce do Prahy, kde nechal vystavět kostel Panny Marie (v areálu pozdějšího Pražského hradu). Tím ovládl pražské sněmovní pole a kamenný stolec, kde byla instalována vládnoucí knížata.

Vdova a spoluvládkyně

První známý český kníže Bořivoj zemřel kolem roku 889. Zůstala po něm kněžna Ludmila s (minimálně) dvěma dospívajícími syny, z nichž ani nejstarší Spytihněv zatím nebyl schopen ujmout se vlády. Mocenské vakuum tehdy vyplnil kníže Svatopluk, který vládl ve spolupráci s kněžnou Ludmilou. Ta měla vlastní vojenskou družinu, disponovala panovnickým pokladem a mohla provádět do jisté míry vlastní vnitřní politiku, což svědčí o tom, že kníže Svatopluk bral svou úlohu jako dočasnou do doby, než se vlády bude moci ujmout Ludmilin nejstarší syn Spytihněv. Je třeba ocenit Ludmilu, která v mladém věku ovdověla a ocitla se v době velmi kritické. Bez její politické prozíravosti by asi v Čechách skončila vláda Přemyslovců a možná i samostatnost země. Dokázala nejen v těžké době udržet své syny naživu, ale zajistila také, že se vláda nad Čechami vrátila zpět do její rodiny.

K tomu došlo po smrti Svatopluka v roce 894. Kníže Spytihněv se pak rozhodl navázat přímý kontakt s Východofranskou říší a Čechy se staly po církevní stránce součástí řezenské diecéze. Po smrti Spytihněva v roce 915 se stal knížetem Vratislav a po jeho předčasné smrti v roce 921 (pravděpodobně v bitvě proti Maďarům) přešlo následnictví na jeho syna Václava, vnuka kněžny Ludmily.

Uškrcena vlastním závojem

Za vlády Ludmiliných synů došlo ke stabilizaci přemyslovské domény vybudováním sítě hradišť (jednalo se především o Libušín, Tetín, Mělník, Starou Boleslav a Lštění). Je třeba zmínit tu skutečnost, že Ludmilini synové dokázali spolupracovat a nedošlo mezi nimi ke konfliktům, které tak v budoucnosti zatěžovaly Přemyslovce v následujících generacích.

Sama Ludmila k tomu určitě přispívala svým příkladem. Legendy zmiňují zvláště její mírnost, spravedlnost, laskavost a štědrost k chudým.

Po smrti posledního Ludmilina syna Vratislava se knížectví dostalo do podobné situace jako po smrti knížete Bořivoje. Vratislav po sobě zanechal manželku Drahomíru (ta pocházela z knížectví Stodoranů na území dnešního Braniborska), s kterou měl sedm dětí. Tři syny Václava, Boleslava a Spytihněva a čtyři dcery, z nichž nejznámější je Přibyslava.

Regentkou do Václavovy plnoletosti se stala kněžna Drahomíra, ale výchova Václava a Boleslava byla svěřena jejich babičce Ludmile. To se pak mohlo stát záminkou sporu mezi Ludmilou a Drahomírou s fatálním vyústěním v první úkladnou vraždu v našich dějinách. Svou roli zde mohla sehrát i určitá skupina nespokojených velmožů. Ludmila se snažila zabránit konfliktu ve snaze neoslabovat knížectví a vydala snaše k výchově oba její syny. Nabídla také podle Kristiánovy legendy svůj odchod do kláštera, ale Drahomíra tuto nabídku nepřijala.

Na její sídlo Tetín se 15. září 921 vypravila ozbrojená družina pod vedením Tunny a Gommona (podle jmen se možná jednalo o Vikingy, v každém případě oba Ludmila znala, protože po smrti Bořivoje sloužili v její družině). Je otázkou, proč se tak lehce dostali za hradby hradiště a do domu kněžny Ludmily. Ludmila se jen směla krátce pomodlit a pak ji uškrtili. Vrazi použili k uškrcení oběti její vlastní závoj nebo šálu. Následujícího rána ji sloužící ve spěchu pohřbili bez jakéhokoliv obřadu. Následně po vraždě své tchyně nechala Drahomíra vyhnat ze země její příznivce, zejména pak duchovní. Vrahové později již nebyli potřební a stali se nepohodlnými. Gommon byl popraven a Tunna uprchl.

Počátky svatoludmilské úcty

Hrob svaté Ludmily na Tetíně nabýval stále více úcty, proto nad ním nechala Drahomíra vystavět kostel sv. archanděla Michaela, aby zázraky byly přičítány jemu. Nicméně vybudováním kostela byla započata svatoludmilská úcta.

Jakmile se Václav ujal vlády, vyhnal Drahomíru ze země. I když jí po čase dovolil návrat, svého vlivu již nikdy nedosáhla. Navíc po vraždě knížete Václava opustila zemi zřejmě natrvalo.

Václav se již na sklonku roku 925 rozhodl s povolením řezenského biskupa Tuta přenést ostatky své milované babičky z Tetína do Prahy, kde byla pohřbena v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě za účasti řezenského biskupa Michala. Tato translace byla v raném středověku významným gestem potvrzujícím svatost. K oficiálnímu potvrzení svatosti pak ještě došlo v roce 1143 (či v roce následujícím) papežským legátem kardinálem Quidem di Catellem za jeho pobytu v Praze.

Život svaté Ludmily spadá do dramatického období, kdy mír byl spíše výjimkou a měnila se tvářnost střední Evropy. Díky manželství s prvním historicky doloženým přemyslovským knížetem Bořivojem stála u samých počátků konstituování českého státu a formování české národní identity. Stala se zakladatelkou vládnoucí dynastie a matkou národa. Významnou roli sehrála zvláště při výchově vnuka, budoucího knížete Václava, který byl na tehdejší dobu neobvykle vzdělaný. Vzdělání získal na Budči od kněze Učena a pak zřejmě také v Řezně, jak lze usuzovat z některých jeho pozdějších činů. To vše může vést k úvahám, že Václav se měl původně věnovat duchovní kariéře.

Právě předáváním moudrosti a svých zkušeností budoucímu knížeti ovlivnila náš stát na tisíc let dopředu. Rozhodně neměla lehký život. Dokázala však z něj vytěžit to nejlepší, naplnit jej láskou a smysluplnou činností. Zanechala tak po sobě odkaz, který přetrval všechny bouře.

Je zajímavé, jak se v průběhu staletí obraz světců proměňuje. Lidé si v různých dobách mohou vybírat ze života světce ty rysy, které odpovídají jejich životním situacím. Památka svaté Ludmily je pak již navždy spojena s památkou jejího vnuka svatého Václava. Oba jsou tak stále s námi, a zvláště tehdy, když nám nikdo jiný nepomáhá zvládat dějinné události zásadního významu. Jak říká básník: „Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno – i sebe.“ Nelze tedy na závěr nic jiného, než připomenout jednu ze slok Svatováclavského chorálu:

Všichni svatí, za nás proste, zahynouti nám nedejte, svatý Víte, svatý Norberte, svatý Zikmunde, svatý Prokope, svatý Vojtěše, svatý Jene Nepomucký, svatá Ludmilo, svatá Anežko, svatý Václave! Kriste, eleison.