Svatý Jan Zlatoústý

Proto se nesmírně trápím, že ačkoli nám bylo přikázáno napodobovat anděly, ba dokonce Pána andělů, spíše se připodobňujeme ďáblu. Neboť skutečně existuje mnoho závisti, a to i v církvi, a mezi námi představenými dokonce více než mezi těmi, které vedeme. Musíme proto promlouvat také k nám samotným. Řekni mi, proč závidíš bližnímu? Protože vidíš toho, kdo se těší úctě a dobré pověsti? A proč si nevšímáš toho, jaké zlo přinášejí pocty těm, kteří je získají? Že je přivádějí k marnivosti, pýše, nerozvážnosti, povýšenosti, že se kvůli nim stávají lhostejnějšími a vedle těchto špatných věcí scházejí na úbytě?

Nejvážnější je však skutečnost, že zlo, které z toho plyne, je trvalé, zatímco rozkoš mizí hned, co se objevila. Kvůli tomu jim závidíš? Pověz mi! „Ale má velký vliv u vladaře! Má všechno, řídí všechno, dovede všechno, co a jakkoli chce, může způsobit bolest těm, kdo proti němu brojí, může prokazovat dobro těm, kdo mu lichotí, a má obrovskou moc!“ Tak hovoří světské osoby o lidech připoutaných k zemi. Člověku duchovnímu ale nebude moci uškodit nic. Co špatného by se mu mohlo způsobit? Zbavit jej jeho důstojnosti? No a co? Pokud se tak stane po právu, ještě z toho bude mít užitek. Nic totiž Boha nedráždí tolik, jako když někdo vykonává kněžství nehodně. Stane-li se tak nespravedlivě, vina opět padá na někoho jiného, nikoli na něj. Ten, kdo něco nespravedlivě vytrpěl a hrdě to snášel, získává si tak u Boha ještě větší důvěru.

Nesnažme se proto dosáhnout moci, poct a předních míst, nýbrž žít ctnostným a asketickým způsobem života. Vedoucí postavení totiž svádí k tomu, aby se člověk dopouštěl věcí, které před Bohem neobstojí; k tomu, aby člověk takovou funkci zastával náležitým způsobem, má zapotřebí pevného charakteru. Komu se takového postavení nedostává, chtě nechtě žije v odříkání. Kdo naopak nějakou službu zastává, nachází se v podobné situaci jako ten, kdo žije s půvabnou a krásnou dívkou a vědomě se chová tak, aby na ni nikdy nepohlédl nečistě. S čelním postavením je tomu právě tak. Mnozí byli takto uvrženi, ať chtěli, nebo ne, do namyšlenosti, roznítil se v nich hněv, uzda jejich jazyku byla povolena, padla brána jejich rtů a jejich duše byla vystavena náporům větru a potopila loď do nejhlubších hlubin zla. Člověka, který se ocitá v takovém nebezpečí, tedy obdivuješ? Tvrdíš, že je proč mu závidět? Co je to za nesmysl?

Zamysli se alespoň nad tím, co jsem již uvedl! Kolik má takový člověk nepřátel a těch, kdo jej obviňují, a kolik pochlebovačů kolem něj krouží! Pověz mi, je to situace, kterou by někdo považoval za šťastnou? Ne, kdo by mohl něco takového tvrdit? Říkáš: „Ale u lidí má skvělou pověst!“ A co má být? Lidi přece nejsou Bůh, jemuž bude skládat účty. Mluvíš-li o lidu, nehovoříš o ničem jiném než o dalších srázech, neznámých útesech, podmořských mělčinách a skaliskách. Čím znamenitější pověst u lidu – a tím i slávu – člověk získává, tím spíše se ocitá ve velkých nebezpečích, starostech a úzkostech. Člověk, který má tak tvrdého pána, se skutečně ani nemůže nadechnout a v klidu se zastavit. A proč říkám nadechnout a v klidu se zastavit? Takový člověk může mít bezpočet úspěchů, do království ale vstoupí jen těžko. Nic totiž člověka tolik neničí jako uznání mnohých, které z něj činí zbabělce, bídáka, lichotníka a pokrytce.

Proč například farizejové tvrdili, že je Kristus posedlý? Ne snad proto, že toužili po uznání zástupů? Proč vlastně proti němu mnozí vznášeli přímé obvinění? Nebylo to proto, že i je postihla tato nemoc? Nic, opravdu nic nečiní tolik z lidí násilníky a hlupáky, jako když se nechají oslavovat davem. Nic jim ovšem nedodává tolik vznešenosti a nezlomného charakteru, jako když na podobné uznání nedají.

David Vopřada: Kněžství v prvních staletích církve II. (Krystal OP 2018)