Především je třeba říci, že personální změny ve farnostech jsou motivovány úsilím zajistit řádnou správu všech farností diecéze. Vždy se je snažíme důkladně promyslet, aby negativní dopad na kněze i farníky byl co nejmenší. Přesto se tento proces neobejde bez bolesti a je doprovázen jistým druhem smutku: Proč právě já? Proč zrovna kněz z naší farnosti? Každé loučení, kterému předcházel dobrý a častokrát velmi osobní vztah, je bolestné a těžké, ale náš život se bez nich neobejde. Vzpomeňme na emoce, které provázely náš odchod na střední či vysokou školu, na „vylétání z rodinného hnízda“ po svatbě apod. Nebývá to snadný krok, ale víme, že musí nastat, jinak by člověk na svém původním místě nějak přerostl. Nezbytnost a prospěch takového kroku často doceníme až se značným odstupem.

Myslím, že podobně to platí i pro kněze ve vztahu k farnosti, v níž se cítil dobře a byl věřícími příznivě přijímán. Tento bolestný krok je důležitý, aby dotyčný mohl růst a aby mohli dozrávat i jeho farníci. Vyrovnání se s odchodem potřebuje čas, ale vůbec nemusí znamenat jenom ztrátu, naopak může být příležitostí pro vděčnost. Svatý Augustin říkal: „Nebuďte smutní, že jste s tímto člověkem žili jen tak krátkou dobu, ale buďte vděční za to, že jste se mohli poznat a setkat.“

Každoroční změny v působení kněží provázím modlitbou a budu v tom pokračovat i v duchu tohoto dotazu, tedy aby se farníci dokázali vyrovnat s odchodem oblíbeného kněze. Současně vždy prosím za to, aby byl přijat i nově příchozí kněz a podařilo se mu oslovit a přivést ke Kristu ty farníky, kteří na tento impuls čekají. Když tento úmysl podpoří i farníci, věřím, že i zprvu spíše nevítaná změna může přinést dobré a užitečné plody.

JOSEF NUZÍK, Mons. pomocný biskup a generální vikář olomoucké arcidiecéze