„Za poslední roky narůstá počet dětí s úzkostmi, ale pandemie tato čísla ještě zvětšila,“ konstatuje Hana Imlaufová z Křesťanské pedagogickopsychologické poradny v Praze. Vedle úzkostí z onemocnění přibyly i obavy ze selhání ve škole a potíže s distanční výukou či návratem do lavic. „Ve chvílích, kdy se rodičům nedaří dítě uklidnit a kdy vidí, že jim dochází síly, jak dítěti pomoct, je potřeba vyhledat pomoc zvenčí,“ doporučuje psycholožka.

Mnozí rodiče však úzkosti dětí podceňují, nebo se na ně dokonce zlobí. „Strach má konkrétní podobu. Když se někdo bojí pavouků, můžeme mu pomáhat tento strach zvládat. Ale s úzkostí je náročnější pracovat,“ vysvětluje Hana Imlaufová s tím, že úzkost nemá rozumový podklad, může mít mnoho spouštěčů a ve chvíli, kdy se rozjede, naprosto nepomáhají rozumové argumenty nebo slova typu: nemusíš se bát, nic se neděje, to je v pořádku. Přitom dítě mnohdy nedokáže pojmenovat, že zažívá úzkost. U malých dětí ji můžeme poznat například podle toho, že se nezapojují do hry s vrstevníky, spíše se drží maminky, těžko navazují oční kontakt, ale projevuje se také problémy s jídlem nebo vyprazdňováním. Psycholožka popisuje, že velmi často tyto děti zadržují stolici nebo odmítají některé druhy jídla. Absolvují celé kolečko různých vyšetření od pediatra až po gastroenterologii, než nějaký odborník vysloví, že ve fyziologické oblasti nevidí problém, a doporučí návštěvu psychologa nebo psychoterapeuta.

Jaké jsou příčiny?

Podle statistik trpí úzkostmi až každé desáté dítě. Příčin je vícero. Ať už přísná a autoritativní výchova, kdy dítě není bezpodmínečně přijímané, nebo naopak výchova bez hranic. „Hodně rodičů chce z dítěte vychovat osobnost, nic mu nezakazují, nestanoví hranice, všechno dovolí. Ale takové děti se nenaučí zvládat zátěž, nerozlišují vhodnost a nevhodnost chování, a když mají něco vydržet nebo něco hned nedostanou, hroutí se a jsou velmi křehké,“ pokračuje Hana Imlaufová.

Navíc úzkostné děti bývají dětmi úzkostných rodičů, kdy si mnohdy rodiče nejsou jisti svou výchovou. Ale pokud je dobrá komunikace v rodině a rodiče sami postupně našli způsoby, jak své úzkosti zvládat, mohou být svým dětem těmi nejlepšími průvodci. „Úzkost každého člověka děsí právě proto, že to je něco, co nemá pod kontrolou. V momentě, kdy dítě naučíme, co má dělat, když to na něj přijde, učíme ho také mít danou situaci pod kontrolou. Důležité je přitom vnímat vlastní tělo a to, jak reaguji v zátěžových situacích,“ vysvětluje psycholožka.

Také Linka bezpečí zaznamenává rostoucí počet dětí, které zažívají psychické obtíže. „V rámci psychických potíží jsou úzkosti mezi třemi nejčastějšími problémy, které řešíme na Lince bezpečí,“ říká Regina Jandová, mluvčí linky, a dodává, že jen tento rok v červenci řešilo na 75 dětí úzkosti a na 152 dalších kontaktů na lince dokonce sebevražedné jednání či úmysly. V telefonických hovorech i přes e-mail se s psychickými problémy obrací 22 % volajících a píšících, ale přes internetový chat je to dokonce 44 % dětí a mladých lidí. Bohužel za poslední dva roky se podle statistik Linky bezpečí počet dětí s psychickými potížemi téměř zdvojnásobil. „Považujeme za důležité, aby děti, kterým se něco děje, nezůstávaly na své potíže samotné. Aby se zkusily svěřit někomu, ke komu mají důvěru,“ zdůrazňuje Regina Jandová.

Když se strach vymkne…

Krizová interventka Andrea Květoňová z Linky bezpečí upozorňuje, že pocity strachu, až hrůzy, se mohou objevit v reakci na nějaký spouštěč, ale také mohou přijít z ničeho nic. To už se jedná o panické záchvaty. „Velmi silné bušení srdce, pocit dušení se, brnění rukou, motání se hlavy a další symptomy,“ popisuje. K tomu se přidává pocit bezmoci, strachu a také stud. I Květoňová zdůrazňuje na prvním místě, aby dítě mělo někoho, o koho se může opřít, kdo mu může v jeho úzkostech pomoci a nebude jeho stavy zlehčovat nebo se mu smát. Pomáhá také odvedení pozornosti, třeba když na dítě budeme mluvit klidným hlasem o čemkoliv (od vyprávění pohádek až po vyjmenovávání oblíbeného jídla), dotyk či hlazení, rovněž pomůže zklidnění dechu.

Také Hana Imlaufová doporučuje, aby se dítě učilo pracovat s vlastním tělem. Aby vnímalo, co se s ním děje ve chvíli, kdy úzkost přichází, a trénovalo způsoby, jak ji v těle zvládat. A dodává, že panických atak bohužel přibylo v souvislosti s covidem i u takových dětí, které předtím neměly žádné výrazné problémy.

„Když mluvíme o rodičích, chtěla bych vyzdvihnout důležitost role otce a matky. Často se totiž stává, že maminky úzkostných dětí bývají hodně pečující a ochraňující a až moc se snaží, aby děti nebyly v nepohodě. V těchto případech je důležité, aby tatínek vedl dítě k větší samostatnosti a zdravé sebedůvěře – a zároveň podporoval svou ženu, aby se nebála třeba nechat kluka lézt na strom. Aby věřila, že když ho táta bude jistit, tak to spolu zvládnou,“ říká Imlaufová a vzpomíná na kluka, který k ní chodil do poradenství. Byl velmi chytrý, bystrý, ale jakmile byl někde problém, maminka ho spatřovala v učitelkách nebo vrstevnících a syna příliš ochraňovala. Ten chlapec byl pak v kolektivu hodně nejistý. Psycholožka chtěla, aby na konzultace začal chodit i tatínek a postupně se dohodli, že se víc zapojí do výchovy a vezme si na starost některé oblasti. Pro maminku bylo těžké pustit to z rukou, nemít takový strach, důvěřovat, ale povedlo se: kluk se zocelil, stal se průbojnější a získal lepší pozici i v kolektivu.

V některých případech, pokud by rodiče nechtěli spolupracovat a úzkosti dětí nebrali vážně, se ovšem může stát, že mladý člověk pak bude muset vyhledat léčbu psychiatra, případně i medikaci. „Je to poslední řešení. Určitě je lepší, když se člověk se svými úzkostmi naučí pracovat,“ uzavírá Hana Imlaufová a doplňuje, že rozhodně není ostuda oslovit poradnu nebo dětského terapeuta. A jistě také pomáhá se za daný problém v rodině modlit.

Až v dospělosti jsem přišla na to, že to, co zažívám, jsou úzkosti. Hlavně jsem měla strach o děti. Když byly malé, neustále jsem je kontrolovala, při každé nemoci jsem propadala obrovskému strachu. Dlouho trvalo, než jsem je nechala chodit samotné do školy – i kvůli daleké cestě a množství aut v naší obci. Velkým problémem pro mě bylo, když začaly jezdit na tábory se skautem. To, že jsou deset dní někde a já o nich nic nevím, bylo pro mě neskutečně náročné. Pomohla mi až manželova věta: Když nikdo z vedoucích nevolá, tak se nic neděje a jsou v pořádku. Během posledního tábora se mi ale stalo, že jsem měla v neděli před polednem zmeškaný hovor – od vedoucích. Ještě před dvěma lety bych asi propadla panice. Teď jsem se sama sobě divila, s jakým klidem jsem situaci přijala. Hlavou mi proběhla možnost, jestli tábor nemusí jít do karantény pro kontakt s covidem. Nebylo tomu tak. Vedoucí mi sdělila, že na táboře se vyskytly vši a průjmy i další nevolnosti, a poprosila, abychom si pro děti přijeli dřív. Jsem vděčná, že panika se u mě nekonala. Věřím, že to z velké části bylo i proto, že denně svěřuju děti v modlitbě Bohu. Na velké strachy mi pomáhá Novéna odevzdanosti.

První pomoc při úzkosti 

1. Zastavte se a zhluboka se nadechněte, abyste se sami zklidnili. 
2. Snažte se uklidnit dítě, řekněte mu, že spolu počkáte, až to přejde. 
3. Dítě obejměte nebo držte za ruce a klidným hlasem na něj mluvte. 
4. Když krize odezní, zeptejte se ho, jak se cítí. 
5. Nesnažte se omezit/zastavit přirozené projevy (pláč, třes). 
6. Dítě může působit zmateně: pozorujte, kdy si začne všímat svého prostředí.
7. Podpořte dítě v tom, aby si odpočinulo.
   
   Podle webu www.nevypustdusi.cz

Literatura proti úzkosti: P. Pavel Pola OCD: Novéna se svatou Terezií z Lisieux (Karmelitánské nakladatelství 2016) Lucie Bělohlávková: Jak přežít, když se často bojím (Portál 2017) Gershen Kaufman, Raphael Lev, Pamela Espeland: Jak přežít, když si nevěřím (Portál 2014) Joël Pralong: Cesta důvěry se sv. Terezičkou z úzkosti, deprese, pocitu viny (Portál 2020)