Katolická církev má z doby komunistického útlaku mnoho pozitivních příkladů, kdy čelila pronásledování a cílené ateizaci. Současně však zde najdeme i méně světlé kapitoly, které souvisí především s kolaborací části duchovenstva s vládnoucí mocí. Nejznámější organizací je Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, vzniklé ustavujícím sjezdem v létě 1971. Navazovalo na podobné seskupení, k jehož vzniku dal podnět Josef Plojhar na Velehradě v roce 1950 (šlo o Mírové hnutí katolického duchovenstva). Jeho zánik na jaře 1968 orgány ministerstva vnitra zpětně hodnotily jako velkou chybu, neboť byly tímto způsobem „zlikvidovány opory státní církevní politiky ČSSR“.

Trojským koněm proti biskupům

Proto k hlavním cílům prosazení posrpnové politiky i do církevních řad patřila obnova přisluhovačských struktur, jejichž prostřednictvím bylo možné snáze ovládat církev. Zájem o revitalizaci těchto struktur projevovali i mnozí z kněží, kteří se „zabydleli“ v celkem pohodlném živobytí souputníků režimu. Stranická místa tak musela spontánní nadšení aktivních přisluhovačů se založením nového uskupení spíš krotit a čekala na vývoj aktuálních jednání s Vatikánem. Vzhledem k tomu, že se nerýsovala žádná dohoda, dalo vedení KSČ souhlas, aby se organizace ustavila. Na národní úrovni k tomu došlo 31. srpna 1971, na federální 17. listopadu. Biskupové zpočátku lavírovali, ale nakonec se všichni postavili k činnosti prorežimního kléru negativně.

To neměnilo nic na vysokém sebevědomí špiček prorežimního Sdružení. Olomoucký kapitulní vikář a tehdejší český předseda Josef Vrana prohlásil například na biskupské poradě v prosinci 1972 v Praze, že se jedná o seskupení, jemuž je ze strany státu přikládán velký význam a nebude v žádném případě „hozeno přes palubu“. Bylo podle něj jakýmsi mezičlánkem, se kterým se počítá a s nímž je stát ochoten se radit v církevních otázkách. Pochopitelně se nejednalo o žádný rovnoprávný dialog, ale Sdružení pouze doporučovalo své členy do církevních funkcí. Na skutečně zásadní otázky se státní a stranické orgány neptaly, ty spíše konzultovaly s bezpečnostními složkami. Gustav Husák navíc funkcionářům Sdružení neustále zdůrazňoval, že východisko pro veškerou debatu představují zákony přijaté v roce 1949, které podřídily činnost církví pod plnou státní kontrolu.

Nikdo ze členů, kterých bylo zpočátku u nás více než sedm set, tedy asi čtyřicet procent z veškerého duchovenstva, se samozřejmě nedovážil kritizovat poúnorové poměry nahlas. Důvody ke členství byly přitom velmi rozmanité. Někteří tam vstupovali dobrovolně s vyhlídkou na materiální a jiné výhody, jiní pod nátlakem a někteří vstupovali s pocitem, že mohou posloužit v církvi i dobrým věcem, další se zase báli, stejně jako další občané vystavení všelijakým normalizačním šikanám. To vysvětluje, že mezi spoluzakladateli Sdružení byli i jednotlivci, kteří měli za sebou věznění z 50. let. Kardinál Tomášek však při mnoha příležitostech před vstupem i před činností Sdružení varoval. Poukazoval i na to, že v něm působí nepříliš aktivní kněží, kteří přistupují ke svým pastýřským povinnostem laxně. Jednoznačně negativní vztah k angažování pak měli od počátku bohoslovci. Jich se podařilo získat naprosté minimum.

Na stráži socialistické morálky

Sdružení se odvolávalo na vznešené zásady pokoncilního katolicismu, odkazovalo na dokument „Radost a naděje“ a svým názvem Pacem in terris (Mír na zemi) poněkud diskreditovalo i poslední encykliku papeže Jana XXIII. z roku 1963. Proklamovalo kultivaci života ve společnosti, kterým se myslelo zachování socialistické morálky – vymýcení lhostejnosti, kriminality, vandalismu, alkoholismu, podpora socialistického stylu života, stejně jako správný vztah ke kolektivnímu vlastnictví. Shodu mezi zájmem mocných a angažovaností Sdružení přinesla na určitou dobu v 70. letech potřeba zvýšení klesající porodnosti, což bylo v souladu i s katolickou etikou. V okamžiku, kdy však v polovině 80. let došlo k liberalizaci „potratových“ zákonů a věřící s podporou kardinála Tomáška zorganizovali petiční akci, Sdružení k tomu už mlčelo.

Zmíněné důrazy na občanskou angažovanost věřících však měly zastínit spirituální snahy, jež směřovaly k duchovnímu rozvoji člověka na jeho cestě k Bohu. Rytmus aktivit se pochopitelně primárně řídil především potřebami komunistického vedení země. Na pokyn stranických a státních orgánů se tak reprezentace Sdružení vyjadřovala k otázkám mezinárodní politiky a vytvářela stafáž oficiálně připomínaných akcí v souvislosti s režimními rituály, jako byly oslavy výročí osvobození, SNP a dalších rudých svátků. Ve shodě s komunistickou rétorikou viděli hlavního ideového nepřítele na Západě. Na stránkách Katolických novin se často objevovaly články, které se věnovaly tematice mírového soužití, přičemž podporovaly hlavní tezi komunistického světa, že za problémy ve světě stojí pouze západní politika. Tu sovětskou neustále přikrašlovali a vydávali za vzor jedině správného mírového úsilí. Ve svých usneseních současně adorovali únorový převrat z roku 1948, který podle nich přinesl „žulovou jednotu všech poctivých vlastenců v jeden nerozborný celek … a proto jako kněží, kteří nejsme stranou někde v uzavřených sakristiích a kostelích, chceme stát uprostřed našeho lidu, který svou tvůrčí silou a politickou moudrostí buduje novou krásnou socialistickou společnost“. Sami sebe pak stylizovali do role vlasteneckých kněží z obrozeneckých dob, kterým jde o spojení s lidem a prosazování pokrokových sociálních idejí.

Je však pravdou, že Sdružení hrála po jeho vzniku do karet i situace v římské kurii. Státní sekretář, tedy druhý muž Vatikánu, francouzský kardinál Villot se dokonce vyjádřil příznivě o socialistickém systému, neboť podle něj nepřekáží činnosti církve. Komunistický režim využíval i toho, že papež Pavel VI. chtěl kvůli svému věku rychle řešit důležité otázky ve vztahu k zemím moskevského bloku. Velmi nepříznivou roli proto členové Pacem in terris sehráli v roce 1973 v rámci vyjednávání kolem obsazení vakantních postů v některých diecézích, když všichni čtyři nově jmenovaní biskupové byli z řad členů Sdružení. Jak vzpomíná Dominik Duka, kardinál Tomášek si tehdy postěžoval, že na biskupských konferencích se ocitl coby nečlen Sdružení ve výrazné menšině. Slib, že opustí prorežimní řady, splnil pouze Július Gábriš. Postupně se choval poněkud zdrženlivěji i nitranský biskup Pásztor. Pražský arcibiskup se naopak ocital v konfl iktních situacích s biskupy Vranou a Ferancem i na sklonku 80. let.

Účel světil prostředky

Řada věřících ani dnes nevnímá činnost jednotlivých představitelů těchto prorežimních struktur vysloveně negativně. Připomínají, že se díky nim opravily kostely nebo mohli na studium teologie nastoupit někteří zájemci. Těchto příběhů můžeme najít mnoho a jsou dokladem, jak pestrobarevná může být historická realita. Normalizace byla ovšem svou povahou morálně korupční systém, který deformoval charaktery a povahy. Předáci Sdružení těžili z atmosféry, kterou vytvářela normalizační situace, kdy „podpultovost“ zboží a služeb produkovala systém vzájemné výpomoci a úsluh. Podporu občanů si chtěla normalizační moc, dosazená sovětskými tanky, buď koupit, nebo případné nespokojence zastrašit. Výměnný obchod fungoval i v rámci církevních kruhů a za prosazení skutečně dobrých úmyslů pak ale museli tito lidé podnikat věci směřující k diskreditaci osob, které byly pro režim nežádoucí. I aktivní členové Sdružení tedy přispívali k udržování normalizačního „status quo“ v duchu filozofi e „vy nám tady nebudete dělat rozbroje a my vám zase občas něco přihodíme“.

Z Vatikánu zavál jiný vítr

Bodem zlomu v další existenci Sdružení se stal příchod polského papeže do čela světové církve na podzim 1978. Jan Pavel II. při svém duchovně-politickém programu vycházel i z tradic polské lidové zbožnosti, mariánské úcty, masových poutí a formuloval program „revoluce vkleče“. Nejen komunistickému režimu u nás, ale celému východnímu bloku přinášel komplikace papežův důraz na obhajobu základních lidských práv a svobod. Komunistický tisk pak propagandisticky líčil Vatikán jako semeniště imperialistických názorů a papeže jako služebníka americké politiky, jemuž jsou pokrokové sociální trendy ve světě cizí.

Jan Pavel II. dával také poměrně jasně najevo svůj nesouhlas s praktikami Sdružení, které bylo v podstatě převodovou pákou komunistických úmyslů s církvemi a náboženstvím. V okamžiku, kdy se českoslovenští biskupové nacházeli v březnu 1982 na návštěvě „ad limina“, vydala Kongregace pro klérus dekret „Quidam episcopi“, kterým zakazovala všechny kněžské organizace, jež se zabývají politickou činností. Poté následovala ztráta věrohodnosti a mnozí duchovní ze Sdružení vystoupili. To vše ale doprovázely nejrůznější režimní hrátky, jež měly učinit krok Vatikánu méně zřetelným a zpochybnit ho. Do boje na obranu církevních spojenců vyrazil i politický a propagandistický aparát. Všechno, co se nevešlo do škatulky „mírová či vlastenecká angažovanost“, dostávalo automaticky nálepku klerikalismu. Dlouholetý vedoucí sekretariátu pro věci církevní, obávaný Karel Hrůza (nomen omen) zase napsal, že Vatikán svým zákazem brání kněžím, aby dali najevo svou lásku k vlasti, a ukazuje, že mu vůbec nejde o zachování míru ve světě. Vatikán pak uvedl, že nijak nebrání mírové práci, ale pouze za předpokladu jednoty s biskupy.

Spontánní protirežimní vystoupení věřících během velehradské poutě v roce 1985 však bylo dalším signálem o nastupující změně poměrů uvnitř církve. Materiál Státní bezpečnosti, která měla mezi členy bohatou agenturní síť, na jaře 1986 skepticky uváděl, že došlo k utlumení aktivity členů Sdružení, aktivně pracují už jen funkcionáři a ostatní volí vyčkávací taktiku, jak se situace vyvine.

Ještě před listopadem 1989 začali i někteří členové vedení uvažovat o zrušení organizace. Posledním viditelným úspěchem Sdružení bylo udělení titulu Posel míru od generálního tajemníka OSN v roce 1987. Vatikán však odmítl při obnovených jednáních s československou vládou jmenovat kohokoliv z této organizace do biskupské funkce. Krátce poté, v prosinci 1989, Sdružení, které už beztak dožívalo v určité agonii, ukončilo svou činnost.

O autorovi| Jaroslav Šebek, Autor působí v Historickém ústavu Akademie věd