17. 8. 2021
|Učitelů češtiny a dějepisu jsme se zeptali: Učíte o Aloisi Jiráskovi a jeho díle? Co může dnešním studentům dát?
V hodinách literatury neučím „o něčem“. Takže ani o Jiráskovi ne. Jiráska, stejně jako ostatní spisovatele, si totiž můžu vzít do třídy a učit „s nimi“. Bez toho, aniž by se žáci sami prokousali textem, se jinak sklouzne k fraškovitému pojetí a z Jiráska se tak stane karikatura, i když třeba jiná, než jakou byl za komunismu. Z Jiráska si s sebou nosím Staré pověsti české, protože pak můžeme přemýšlet nad tím, co jsou a proč vznikaly pověsti, co vlastně je důležité pro národní identitu a proč Češi bojovali o Rukopisné podvrhy. Čteme společně úryvky z Temna, abychom porovnávali recepci pobělohorského období v různých časech a zároveň zkoumali možnosti historického románu. Na Psohlavcích zkoumáme, jak a proč se vytváří národní hrdina. A v neposlední řadě je ohromně zajímavé s žáky objevovat, jak se vnímání Jiráska proměňovalo a proměňuje, co z něho se staví do popředí a co se raději vynechává.
Jirásek se učí, ale nečte. Studenti se zájmem o četbu historického románu si nacházejí autory jiné, stylem i pojetím sobě bližší. Výjimky ale existují — občas se mezi nimi najde někdo, kdo si některé z jeho děl zvolí za téma referátu, jsou to ale díla „lehčí“, jakými jsou Staré pověsti české, Filosofská historie nebo Lucerna.
Jirásek je ale v dnešní škole „užitečný“ jinak: je na něm možné studentům ukázat druhý život jeho díla v období komunismu, tendenčnost stylu psaní, která se ale snaží vzbudit zdání objektivity, mytizaci našich národních dějin nebo roli literatury ve společnosti obecně. Srovnání Jiráskových textů s dílem jeho současníka Zikmunda Wintera nebo otázka, proč se Jiráskovo dílo hodilo komunistům, tak studentům umožňuje rozvíjet jejich myšlení a kriticky analyzovat jakýkoli jiný text.
Žáci obvykle znají Jiráska díky Starým pověstem českým – jeho tvorba nás často inspiruje k diskusím na téma mytologie vs. historie. Jinak jde spíš o to vrátit tohoto autora z jeho pozice „učitele českých dějin“, jak je často starší generací vnímán, tam, kam patří, tedy do beletristické literatury. Jirásek nás zajímá jako jeden ze spisovatelů své doby, dobře dokresluje období českého romantismu se všemi jeho krásami i chybami. A to je zhruba všechno – vyvracet Jiráskovy historické mýty nemá smysl, generace dnešních žáků je naštěstí moc nezná, a tedy nesdílí. Je lépe ukazovat dětem cestu k jejich vlastnímu pochopení dějin, než se zabývat bouráním dávno neplatných mýtů typu „Temno“.
Pokud vím, dnešní děti Jiráska moc nečtou, což je možná škoda, protože byl nepochybným mistrem zápletky a gradace děje. Jeho jazyk je však příliš komplikovaný, jeho postavy málo věrohodné a upřímně řečeno – i já v oblasti historické beletrie sáhnu raději po něčem kvalitnějším.
Jako učitel dějepisu na druhém stupni se Jiráskem pravda příliš nezabývám. Zmiňuji ho pouze jako autora Starých pověstí českých, když se v šesté třídě bavíme o tom, jak získávat informace o historii vlastního státu, posléze pak v sedmé třídě u počátku českých dějin.
Že by došlo ve vyučování na Temno či cokoli dalšího z jeho provenience, to vůbec. Učím v Klatovech, ve městě s velkou dominikánsko-husitsko-jezuitskou historií, a v posledních 15 letech se tu odehrálo tolik odborných konferencí a sympozií, že Jiráska nějak výrazně ke vzdělávání mladé generace nepotřebujeme.