16. března 1930 se konal oficiální pohřeb Aloise Jiráska, a nikoli náhodou pro něj byla vybrána neděle, aby se mohlo zúčastnit co největší množství lidí. Což se také podařilo: přišly jich statisíce. Co do pompéznosti neměl mezi pohřby jiných umělců obdoby a svojí okázalostí připomínal spíše rozloučení s panovníkem. Lidové noviny při té příležitosti označovaly jeho dílo za „novou českou bibli“ a pateticky tvrdily, že se možná ve světových dějinách ještě nestalo, aby „národ a stát pohřbíval spisovatele tak královsky“. Při Jiráskově pohřbu tak i podle pozdějších pozorovatelů došlo k naprostému ztotožnění státních a národních idejí s osobou zastupující nejryzejší češství a svým odkazem vytvářející i jakousi „bojovou zástavu“ státu: „Stát a národ splynuly s Jiráskem a Jirásek se státem“ (Zdeněk Hrbata).

Toto „zestátnění“ spisovatele, respektive redukce jeho díla na několik málo bojových hesel, bylo nicméně zřejmě nepříjemné i těm, kteří v téže době měli rovněž punc oficiálních československých literátů (jako byl Karel Čapek), zvláště pokud vycházelo ze strany pravicových politiků a publicistů. Tak v polemice s Poledním listem Jiřího Stříbrného Čapek dovozoval, že v Jiráskově díle těžko najdeme něco „velkohubého“; že by tam někdo „zplna hrdla hlaholil o národě a hlučně ukazoval na své vlastenectví“. Jeho protagonisté jsou „neobyčejně skromní a tiší, milí a nenásilní lidé; velicí v tom, jak se drží své pravdy a víry, stateční a houževnatí v obraně, ale nápadně málo agresivní“.

Spíš než na Temno…

Současně v téže době probíhají boje o to, komu ideově náleží Jiráskovo dílo. Když byla roku 1935 Marie Majerová navržena za román Siréna na Jiráskovu cenu, pravicoví zástupci v porotě protestovali, protože tvrdili, že „Jirásek a komunistický autor jsou dvě neslučitelné věci“. Nicméně po roce 1945 paradoxně zvítězila právě komunistická interpretace. Jak popsal Petr Šámal, sám Jirásek přitom za života opakovaně odmítl „pomoc“ Zdeňka Nejedlého při editování svých spisů a dočasně je tak chránil, po válce ale vlivný ministr Nejedlý nad jejich vydáváním získal neomezenou vládu. Provedl přitom řadu výrazných interpretačních posunů, které poznamenaly čtení Jiráska do dneška, na což jen s částečnými úspěchy upozorňuje už několik generací literárních vědců, kteří záslužně chtějí jeho jméno rehabilitovat (Alexandr Stich, Jaroslav Med, Jaroslava Janáčková): Nejedlý zamlčel Jiráskův nepřátelský vztah ke komunismu, který naopak rádi zdůrazňovali nacisté (což byl ovšem naopak zřejmě jediný aspekt jeho díla, který pro ně byl přijatelný). Dále se Nejedlý krkolomně snažil dokázat, že si buržoazní republika ve skutečnosti Jiráska necenila a „jen díky jasnozřivosti národa neupadl v zapomnění“. Nejedlý také Jiráska prohlašoval za lidového spisovatele, i když jeho hrdiny byli spíše zemané, měšťané či kněžská a univerzitní inteligence čili střední stav, v němž viděl „nosnou společenskou vrstvu“. Jirásek se pak sice i nadále četl, ale často možná spíše navzdory Nejedlého ideologickým snahám než díky nim. O čemž svědčí dobový příklad dělníka, který v 50. letech Nejedlého doprovodné texty z nově vydaných knih vyřezával s tím, že Jiráska má rád a Nejedlým si ho nenechá zošklivit.

Nicméně u dalších generací právě k tomuto zošklivění došlo. Jirásek tedy získal pověst nudného čítankového autora, kterého nikdo nečte. Jen tak se dá vysvětlit například text písně jinak velmi vzdělaných bratří Ebenů Andulce z Béčka: „Spíš než na Temno myslím na lásku, promiň, Jirásku“, který je sám o sobě nesmyslný. Zmíněný román totiž pojednává právě o lásce a její nemožnosti ve světě určovaném náboženskou nesnášenlivostí.

Mnozí dnes soudí, že některé pasáže z Jiráska „není třeba příliš upravovat, aby se měnily v sebeparodie“. Podle razantního vyjádření Jiřího Trávníčka je dokonce Jirásek v současnosti „mrtvý autor“, i když přiznává, že nadále má svůj omezený okruh čtenářů, a to nejčastěji z východních Čech, odkud pocházel. Pravdu má Trávníček v tom, že všech pět dílů F. L. Věka dnes asi přečte málokdo, ale to neznamená, že by Jiráskovo jméno zcela zmizelo z českého veřejného prostoru. Kupříkladu stejnojmenný televizní seriál z roku 1970 shledali komunisté natolik podvratným, že ačkoli se jednalo o jiráskovskou látku, jeho část zakázali. Tento aspekt Jiráskova díla mimochodem oceňují i někteří autoři spjatí s undergroundem jako Jáchym Topol, který říká: „Jirásek nikdy nepsal nic proti víře v Boha, ale vždy psal proti politickému útlaku.“

S Jiráskovým dílem se dnes nejčastěji můžeme setkat na divadelních prknech. Kupříkladu Martin Putna ocenil inscenaci Lucerny v Divadle v Dlouhé, v níž hledal nadčasové významy: tamní pojetí kněžny a mlynářem podle něj převyšuje každodennost a stereotypy; oba jsou tím, co tvoří skutečnou elitu národa a co je v pravý okamžik schopno mimořádného, národotvorného jednání: „Tento mlynář a tato kněžna by se za jiného času potkali při podpisu Charty.“ Což dává do kontrastu s vlnami pokleslého nacionalismu, který se dovolává „češství“, ale myslí tím „čecháčkovství“.

Lidskost na prvním místě

I když Putna nejmenoval, můžeme jeho slova vztáhnout třeba na Tomia Okamuru, který se také odvolává na Jiráska, jehož prohlašuje za „velkého nacionalistu“. A vlastně trochu podobně nedávno Jiráska představila Česká televize v dětském pořadu DějePIC!, ve kterém herec představující Jiráska s hůlčičkou v ruce rapoval: „Kdekdo toužil české reky hanit, já jsem se rozhodl chránit je a bránit.“ Vzhledem k věku diváků to můžeme pochopit, ti dospělí by se ale mohli snažit pochopit, že Jiráskův svět je složitější. Jak napsala profesorka dějin české literatury Dobrava Moldanová: „Konečným měřítkem hodnoty člověka je mu míra lidskosti, již přiznává nejen postavám husitů nebo pronásledovaných nekatolíků, ale i lidem z opačného tábora. Jen jedno neomlouvá – fanatismus, zbavující člověka schopnosti vnímat a ctít druhého jako člověka.“ Takto problematizující literát už se ale méně hodí k tomu, aby s ním splynuly stát i národ…

O autorovi| JAN LUKAVEC, literární teoretik a publicista