Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Listopad 2024
Říjen 2024
Září 2024
Srpen 2024
Červenec 2024
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Rozhovor|Dobré nebe o tom všem ví

Obsah:

Úvod Rozhovor

Dobré nebe o tom všem ví

3. 8. 2021

Tisk

ROMAN DOSTÁL je zakládající člen, zpěvák a hudebník skupiny Oboroh, zároveň nedávno vydal své třetí sólové album Krása v bodláčí. „Dostal jsem shůry určitou míru talentu a za to děkuji,“ říká v rozhovoru.

image:Image Dobré nebe o tom všem ví
„Ticho je pro mne úsek času, ve kterém jsem schopný se soustředit na jiné než běžné věci,“ říká jeden ze zakladatelů skupiny Oboroh Roman Dostál. Snímek archiv autora

Jste vedle kapelníka Slávka Klecandra jediným členem Oborohu, který v sestavě zůstal po celou dobu od roku 1988 až do současnosti. Přesto jste se v roce 2014 rozhodl natočit první sólové album. Co vás k tomu tehdy vedlo?

Před dvaceti lety vydal Slávek Klecandr sólové album Protější břeh a v roce 2013 ještě koncertní Pátý pád. Já jsem po něm pokukoval a motivovalo mě to, abych také zkusil něco podobného. Říkal jsem si, že by bylo prima mít své vlastní cédéčko, na které bych se s láskou koukal, a měl hezký dárek pro bližního svého. Do toho tenkrát krásně zapadly mé blížící se padesátiny, které se nabídly i jako dobrý důvod k vydání.

Složil jste si tehdy veškerou hudbu a jako textaře jste ke spolupráci přizval Petra Střešňáka, který se předtím jedním textem podílel na pašijovém albu Oborohu Šel přes potok Cedron k hoře. Své první společné album jste nazvali Více světla, více stínů. Proč?

Když nejste materialista a vnímáte život jako duchovní cestu, můžete vidět postupně přibývající světlo, ale zároveň čím dál víc zjevné stíny. Skladby na albu nevytvářejí ucelený příběh, ale celek má určitou jasnou dramaturgii. Vycházím z toho, a o tom tam i zpívám, že se všechno metaforicky řečeno odehrává „na pódiu Boží dlaně“. V jednotlivých písních se zpívá o řadě prožitků – o milostném okouzlení, o vztahových problémech, o pochybách a sebezpytování, objevují se tam motivy přírody i stresujícího města, kamarádství i postupné zrání. Všechno to plyne k závěru životní pouti, kdy by duše nesená vírou a nadějí měla být připravena na setkání s Bohem. A protože o to je třeba prosit, dali jsme na závěr zmíněného alba píseň Prosba.

Vaším základním doprovodným nástrojem jsou klávesy, ale v Oborohu jste začínal jako bubeník. Jak jste se vlastně dostal k hudbě?

Moje babička úžasně hrála na harmoniku a zpívala. Dodnes vzpomínám, jak při nedělním vaření pěla na celé kolo různé lidovky. Táta hrál na heligonku a na housle. Když jsem byl malý kluk a přehrával si etudy do lidušky, hrál se mnou v unisonu a kontroloval mě. Máma hrála na piano. Když jsem chodil do hudebky, postupně jsem si přibíral výuku na hudební nástroje. Nebyl jsem vůbec sportovní typ, a tak jsem se věnoval muzicírování. Učil jsem se na zobcovou flétnu, akordeon, piano, bicí nástroje, kytaru a k tomu jsem si časem oblíbil foukací harmoniku, kterou používám jako třešničku na dortu.

Jakou hudbu jste tehdy poslouchal?

Když jsem byl malý, doma se pouštěla Abba a Boney M. V patnácti jsem byl nadšený z The Wall od Pink Floyd. Potom jsem spustil vlasy a o víkendech začal navštěvovat undergroundové akce. K té době patřily nahrávky tehdejším režimem zakázaných kapel a písničkářů jako třeba Plastic People nebo Sváťa Karásek. Z oficiálních kapel mi byli blízcí Bluesberry. S kytarou a foukačkou jsem zpíval hlavně převzaté protestsongy. Při jedné z cest mě vítr zavál do Rychnova nad Kněžnou, tam jsem se usadil a dostala se ke mně na kazetě neoficiální nahrávka žalmů v podání bratrů Klecandrových. To byl zlom v mém životě. Vznikl Oboroh.

Oboroh stále funguje, v roce 2017 vydal například album velikonočních a svatodušních písní Vane, kde chce. A vy jste v tomtéž roce přišel s druhou sólovou deskou Dobré nebe dobře ví…

Ano, ten základní slogan zní: „Dobré nebe dobře ví / jsme jen křehké nádoby.“ Je zde myslím zřejmá kontinuita s prvním albem, tedy opět s obrazem pódia Boží dlaně. Na druhém albu se ještě více dostala do popředí témata víry, naděje a lásky jako kontrapunkt pomíjivosti. A dobré nebe o tom všem ví. Ví, jak to tady často motáme, jak jsme malicherní, pyšní, zranitelní, ale také stateční, obětaví a laskaví.

Jedna z nejsilnějších písní alba se jmenuje Podoby ticha. Jak je pro vás jako hudebníka ticho důležité?

Ticho je pro mne úsek času, ve kterém jsem schopný se soustředit na jiné než běžné věci. Uvolněné ticho je mi příjemné k usebrání, léčivé ticho, když mi není dobře, a soustředěné ticho potřebuji jako určitý čas třeba před koncertem.

„Ten, v něhož jsem věřil, důvěrně jde mi vstříc,“ zpíváte na albu. Jak si tento moment představujete?

Až se budu loučit s tímto světem, věřím, že mi někdo podá ruku a obejme mě. Jinak to vysvětlit ani popsat neumím, proto se to snažím sdělit hudbou. Jsem vděčný Bohu za to, že mám dar v umění na určité úrovni zhudebňovat texty, které pak oslovují lidi podobně smýšlející jako já.

V jednom z textů se Petr Střešňák inspiroval Karafiátovými Broučky. Co znamenají pro vás?

Když jsem byl malý kluk, máma mi pouštěla příběhy Broučků z malých vinylových desek. Vybaví se mi tedy klidné domácí prostředí při usínání. Dodnes ty vinylové desky máme doma schované. Dílo vnímám jako srozumitelný popis života v souladu s přírodou a Biblí – začátek a otevřený konec.

Ještě na jeden text z druhého alba se zeptám, na úvodní píseň Na světě je krásně. Je podle vás opravdu na světě krásně?

Ano, na světě je vážně krásně, někdy někde někomu (smích). Mně je hezky. Mám spokojený osobní život, naplňující práci a k tomu dobrosrdečnou kapelu Oboroh. Dostal jsem určitou míru hudebního talentu, která mi zpříjemnila život. Učím hudbu a věnuji se jí i ve volných chvílích. Dar mi byl dán shůry a za to děkuji.

Loni vám vyšlo třetí sólové album. Jak vznikl jeho poetický název Krása v bodláčí?

I tentokrát jsem spolupracoval s textařem Petrem Střešňákem, který mi poslal jeden ze svých nových textů, a já jsem tam narazil na slova: „Někdy jen pár chvil postačí a spatříš krásu v bodláčí.“ Hned jsem si ten kontrast – krása a bodláčí – představil. A uvědomil jsem si, že to, o čem zpívám, jsou často hluboké příběhy, které mají svůj základ v dobách, kdy nebylo zrovna na růžích ustláno.

Jak vlastně vaše spolupráce s Petrem Střešňákem probíhá? Zadáváte mu například témata, nebo se od něj necháváte překvapovat?

Na tomto albu jsem mu žádná témata nezadával. Petr měl něco v šuplíku a na to navázaly další jeho texty. Během přípravy alba jsme často probírali naše životní příběhy. Máme toho dost společného, a proto si myslím, že jeho texty jsou v mém podání uvěřitelné.

Zatímco na minulých deskách jste hosty šetřil, tentokrát jste si ke spolupráci přizval větší množství dalších hudebníků, a to jak z folkového nebo rockového prostředí, tak z oblasti vážné hudby. Čím si písně o takové úpravy řekly?

Postupně jsem si nahrál v demoverzi všechny připravené písničky a po celkovém kompletním poslechu mě napadlo pozvat do některých skladeb hosta, o kterém jsem byl přesvědčen, že tomu dodá punc a vznikne hudebně barevné album. Mám kolem sebe hodně přátel z hudební branže od filharmoniků po rockery. Pozvání přijali hráči na smyčcové nástroje Honza a Sára Zemenovi, Venda a Libor Ježkovi, dále Lukáš Hradil na baskytaru, Jirka Balcařík, Jirka Kubát a Jarda Jetenský na kytary a skvělá mladá zpěvačka Nikol Zimová. S poslední písničkou na albu mi také pomohl aranžérsky můj dlouholetý kamarád kontrabasista Viktor Martinek z hradecké filharmonie. S Viktorem jsme na stejné hudební vlně a příležitostně společně muzicírujeme už přes třicet let.

Uzavřela se albem Krása v bodláčí trilogie, nebo budete v podobném duchu ještě pokračovat?

Myslím, že toto album je poslední. Možná ještě vznikne nějaká samostatná píseň, kterou pak uložím k poslechu na internet, ale jako komplet celé album i s fyzickým hudebním nosičem už skládat ani lisovat zřejmě nebudeme.

Třetí album vznikalo v roce 2020, poznamenaném koronavirovou krizí. Jak jste ji prožíval vy?

Učím soukromě na hudební nástroje a v loňské první koronavirové vlně jsem asi dva měsíce nemohl přijímat žáky. Oboroh v té době nemohl koncertovat a můj hudební souputník Slávek Klecandr se věnoval svému hudebnímu projektu Studny samoty, který by letos chtěl nahrát a na podzim vydat. Mimochodem, nahrávám mu doma podklady a musím uznat, že se naši fanoušci mají na co těšit.

Ta první vlna pro mě byla taková „volnočasová paráda“ – žádné resty, žádné pohledávky. Všechno kolem mě se ztišilo a zpomalilo – a já jsem po nocích seděl u piana a skládal. Čas si na mě udělal i jinak dost vytížený Dušan Souček ve Studiu Indies, kde jsme následně nahrávku dokončili. Všechno to tedy do sebe pěkně zapadlo.

V písni Večer byl veselý zpíváte: „Dálka nás nedělí / jen strach a nejistoty“, což mi připomíná právě dnešní dobu, kdy mnozí lidé mají strach a kvůli covidu se ani nemohli svobodně scházet. Jde o reflexi života v době pandemie?

Líbí se mi, jak tato slova pojímáte. Mně u tohoto textu spíše naskakují vzpomínky, jak mi dříve bylo někde po ránu samotnému smutno po kolektivním veselí. Proto jsem k tomu jako doprovod nahrál i takové tklivé harmonium. Stává se mi občas, že s někým mluvím o našich písničkách a on mi prozradí, že se v některém textu našel. To je pro mne takové milé obohacení, kam až se ten pocit a příběh z písničky dá posunout.

Téma, které dnes také hodně rezonuje, je svoboda. Na vašem třetím albu najdeme píseň Mám rád svou svobodu. Kde jsou tedy podle vás hranice naší svobody?

Budu hovořit o své osobní svobodě. Třeba se pro něco nadchnu, vyletím z hnízda, ale při letu můžu občas někomu překážet, a tak změním směr nebo hodím zpátečku. Hranice svobody je někde v tom letu. Mám rád citát, že „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“.

Album Krása v bodláčí uzavírá píseň V postavách evangelia. V ní se jakoby ocitáte v kůži různých biblických postav. Je vám některá z nich nejbližší?

Impulzivní Petr, nechápavý Nikodém, milosrdný Samařan a další… Všechny ty postavy jsou mi blízké. V životě jsem se dostal do situací, kdy jsem se zachoval jako borec, ale také jsem se dostal k rozhodnutí, že to nestálo za nic. Na druhou stranu mě to ale formovalo, jak jít dál. Zní to jako klišé, ale lépe to neřeknu. 

ROMAN DOSTÁL (nar. 1965) je zakládajícím členem hudební skupiny Oboroh, v níž od počátku (1988) hrál na bicí a později na klávesové nástroje. Po celou dobu je vedle Slávka Klecandra jedním ze sólových zpěváků skupiny, pro kterou napsal také některé výrazné písně (Vítr, Tání, Getsemane). V letech 2014–2020 natočil postupně tři sólová alba, na kterých spolupracoval s textařem Petrem Střešňákem: Více světla, více stínů, Dobré nebe dobře ví a Krása v bodláčí. Jako zpěvák hostoval na albech Jiřího Plocka & Jitky Šuranské a znojemské rockové skupiny Lucrezia Borgia. V Rychnově nad Kněžnou provozuje soukromou hudební školu.

Zpět na úvodní stranu
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou