Povolávací rozkaz jsem dostal k železničnímu vojsku do Bohumína, což byl pohrobek bývalého Pomocného technického praporu (PTP). Už samotný přijímač, tedy úvodní část výcviku, byl drsný: takhle jsem si představoval kriminál. Narukovalo nás tam asi pět set a hned na úvod nás všechny nahnali do umývárny, což byla veliká místnost, kde ze stropu trčelo několik sprch. V určitém okamžiku pustili vodu, po chvíli ji zavřeli a zase nás vyhnali ven. Takže kdo se mydlil pomaleji, vyběhl ven s mydlinkami na hlavě. Hnali nás pak jenom v trenkách přes celé vojenské nástupiště, kterému se říkalo „buzerplac“, na druhou stranu kasáren.

Poté následovala spousta ponižujících momentů, které patřily k rituálu začátku vojny. Když jsme se tam sjeli z celé republiky, polovina kluků byla „na máničku“, měla dlouhé vlasy po vzoru hippies. Najednou nás všechny ostříhali dohola, sebrali nám oblečení a prošli jsme prohlídkou. Ty kluky, se kterými jsem se ještě před chvíli bavil, jsem teď nepoznal. Bylo také zajímavé vidět, co to s nimi dělá, jak ztratili smysl pro humor a během chvíle se stali bezejmenným davem.

Na ten moment si dobře pamatuji, to byl smysl celé té procedury. Potřebovali vám vzít identitu jednotlivce.

Hlavně důstojnost. Potřebovali z nás učinit ovladatelný dav, což se jim částečně podařilo. Bylo také vidět, jak se v takovém prostředí projevují charaktery lidí. Nápor na psychiku v přijímači byl tak velký, že jsem zažil u druhých několik pokusů o sebevraždu. Ten tlak byl tak obrovský, že někdy hraničil s terorem. Bylo to „kdo z koho“: buďto tě to zlomí, nebo tě to posílí. Charakterově vojnu vydrželi jen ti, kdo měli charakter zformovaný už předtím, než tam přišli.

Jak jsi to snášel ty?

V mém případě vše umocňoval ještě fakt, že tam bylo mnoho už trestaných chlapů a také hodně Romů. V přijímači nás spalo na pokoji dvacet osm a borci si tam schválně vykládali historky, kdo koho zmlátil, koho okradl a kde co provedl. Vzpomínám, jak jsem si v duchu říkal, že se svou povahou a citlivostí tohle bez zvláštní Boží pomoci nemůžu přežít. A jak jsem byl zvyklý se Bohu svěřovat, začal jsem se každý večer modlit za to, aby mě vždycky ráno vzbudil dřív. Během dne totiž nebyla chvilka klidu na modlitbu. Bůh mi pravděpodobně poslal nějakého anděla, a já byl vždycky půl hodiny před budíčkem vzhůru, abych měl ve spacáku ještě čas na osobní modlitbu, než začala celá ta „pakárna“. A tak jsem přijímačem nějak prošel.

Po přijímači jsi měl za sebou aspoň ten největší náraz?

Druhý přišel, když jsme byli převeleni ještě s jedním klukem do Plzně na malý oddíl železničního vojska. Tam začal pokus o „mazáckou vojnu“, šikanu od starších s tichým souhlasem důstojníků. Dovezli nás tam večer. Mazáci čekali už celý den a chystali se na nás. Domnívali se, že přijede alespoň deset mladých bažantů, ale přijeli jsme jen dva. Měli pro nás připravené uvítání: mazlavým mýdlem bylo na chodbě napsáno velké číslo značící, kolik dní nám zbývá do civilu, a to číslo jsme museli s plnou polní přeskočit. Pak jsme dostali dva rejžáky a do rána jsme šůrovali. Tím nám začala mazácká vojna, což byla další zkouška charakteru. O mně se navíc brzy rozneslo, že jsem bohoslovec, a tak mi začali říkat „Farář“.

Jak tě pak brali?

Některé to samozřejmě provokovalo, ale jiné to naopak docela oslovilo. Takže jsem se pak ocital v různých situacích, kdy mě někteří kvůli tomu chtěli ještě víc ponížit a zničit, ale druzí se mě naopak zastávali.

Zastávali se tě spíš Slováci, kteří měli obvykle k víře blíž?

Byla tam většina Slováků a bylo to různé. Někteří z nich se jen chlubili tím, že jsou pokřtění, biřmovaníp a že chodili do kostela, ale vůbec se nechovali jako křesťané, což mě zaskočilo. Měl jsem ale štěstí. Jeden kluk, Paľo Bugár, který nastoupil na vojnu jen půl roku přede mnou, byl profesionální boxer a ten si mě oblíbil.

Takže jsi měl ochránce?

Jednou v noci jsme zase šůrovali celou chodbu. Během toho vždycky přišel někdo z mazáků opilý z vycházky, pošlapal nám, co jsme umyli, anebo schválně vylil vodu, a tak jsme museli začít znovu. A jednou takhle dorazil Paľo. Někdo mě zrovna na chodbě „dusil“ a on na to: „Nech ho! Jestli tě uvidím, že na něj šáhneš nebo mu ublížíš, tak máš co dělat se mnou!“

Mazáci z něj měli skutečně strach. Jednou přišel do umývárny, kde dva kluci bili jednoho, což on nesnášel. Napřed zařval, ať ho nechají, a když ho odbyli, co je mu do toho, skočil mezi ně. Já do té umývárny zrovna přicházel a už jsem jen viděl, jak oba mazáci klouzali po kachličkách dolů jako ve filmu. On je ranou pěstí prostě odstřelil na jednu a na druhou stranu a toho chudáka zachránil. Paľo měl u všech velký respekt a teď se stal mým bodyguardem, což bylo štěstí, protože mě to často uchránilo od rozbité čelisti.