Na ploše 2000 m2 se prezentuje bezmála tisícovka různorodých exponátů – fotografie, dokumenty, plakáty i předměty denní potřeby. Shrnující multimediální smyčka „časozdviž“, interaktivní panely, obrazové a zvukové projekce i „Bustárium“ ve vyvýšeném patře (soubor bust a 3D podobizen českých a československých politiků 20. století) pak evokují události a dotvářejí atmosféru jednotlivých období let 1914–2004, od vypuknutí první světové války po vstup České republiky do Evropské unie. Opěrným bodem pro uspořádání toku času a kulturních proměn je dělení expozice na veřejný a soukromý prostor, kde se politika a každodennost stýkaly a navzájem proměňovaly.

Není tedy na místě očekávat rozvržení do tradičních kapitol typu „první a druhá válka“, „politické procesy“, „normalizace“, „disent“ atp. Stejně tak exponáty nebyly vybírány tak, jak by je snad volil nevynalézavý středoškolský učitel – tedy mezi notoricky známými momenty a předměty. Ty nejsou zcela opomenuty, ale spíše jde o výběr méně samozřejmých dobových dokladů, které jednotlivá období ilustrují a evokují. A ve vzájemném sousedství pak vypovídají i o politických dějinách a zvratech podstatně více i objevněji. Protéza ruky ze dřeva a kůže vedle sady dobových chirurgických nástrojů a autentických snímků vojenských obětí první války připomenou událost, ale současně vyvolají emoci, možná nikoli vzdálenou té, kterou před desítkami let cítili přímí účastníci. Totéž platí třeba o zinscenovaném „Staroměstském náměstí“ s hlavou Madony ze svrženého sloupu, doplněném vlajkami a letáky na oslavu novorozené republiky, o sovětském tanku mířícím hlavní na posmrtnou masku Jana Palacha nebo o „devadesátkové“ vitríně kombinující logo nové České pošty, plyšového psa Nováka a dekorativní talíř upomínající na první papežskou návštěvu u nás – apoštolskou cestu sv. Jana Pavla II. v dubnu 1990.

„Expozice ukazuje, že všední svět nelze oddělit od událostí, které plnily přední stránky novin. Nabízí odpovědi na otázky, nakolik byl jedinec na území dnešní České republiky schopen žít svůj život svobodně a do jaké míry ho ovlivňovala mocenská rozhodnutí, technické novinky nebo kulturní a společenské trendy,“ předeslal ředitel Národního muzea Michal Lukeš.

Kam se ztratily menšiny?

Po této stránce autoři slovu dostáli. Přesto zaráží, že expozice některé nikoli nevýznamné události, skupiny a jevy takřka či úplně opomíjí. Jako by u nás v uplynulých desetiletích neexistovali, neovlivňovali tvářnost naší společnosti a politiky a neprožívali svá soukromá dramata řečtí či vietnamští imigranti, Romové nebo právě katolíci. Z tohoto pohledu je expozice mainstreamem tak ryzím, až se chce zaplakat: „Vždyť my tu byli taky!“ Odráží se tu tak bezděčně to, co jako menšiny sdílíme – že jsme pro okolí naprosto zanedbatelnou minoritou? Funkci nastaveného zrcadla expozice prokazatelně plní i podle návštěvnických reakcí. Co pro nás znamená naše minulost? U jedněch jsou to nostalgické vzdechy nad dobově zařízenými interiéry. U dalších bezstarostnost, se kterou šlapou na vitríny záměrně umístěné v podlaze, s osobními předměty Židů z transportů a odsunutých Čechů i Němců. Napotřetí zaslechnu od uniformy milicionáře, vystavené před záběry z listopadové Národní třídy: „Tak tohle jsi měl tenkrát na sobě?! To je paráda, uděláme si selfíčko!“ – a slova následuje čin.

Expozice Dějin 20. století bezpochyby vypráví příběh. Je to příběh svižný, poutavý, dramaticky vyklenutý. Možná ale víc než o samotných uplynulých desetiletích vypovídá o tom, co jsme během nich poztráceli – jako jednotlivci i jako společnost: od ruky v zákopech přes vědomí kulturní různosti až po společenskou shodu, co bylo dobré a co zlé.

Dějiny 20. století. Nová budova Národního muzea v Praze, od 23. 7. 2021