Na začátku léta jsem si konečně našla čas k návratu na jedno ze svých dětských letních míst. Svatý Hostýn mám spojený s opakovanými prázdninovými pobyty, které samozřejmě ne vždy provázela pouze zbožná modlitba, ale také cukrový růženec, fronta na smažený sýr nebo krásný výhled z rozhledny. Každý čtenář jistě takové své osobní místo má, ať jde o velký poutní kostel či malý kostelíček, na který má mnoho vzpomínek. A při jeho návštěvě jakoby se vrátil o ta mnohá léta zpět, ačkoli se místo často již změnilo.

Spisovatel C. S. Lewis v Radách zkušeného ďábla píše, jak nás návrat do dětství může nebezpečně odvést od přítomného okamžiku. Zmarchrob v jednom z dopisů svému synovci Tasemníkovi radí, že je potřeba pacientům připomínat, jak kdysi ve svém dětství modlitby jen bezmyšlenkovitě odříkávali. A pak jejich myšlenky nenápadně odvést k něčemu zcela živelnému, co jim neumožní skutečné soustředění na modlitbu. V podání C. S. Lewise tedy není návrat do dětství jako návrat do dětství. Pokud přehlušíme první Zmarchrobovo pokušení a zaplašíme myšlenku, zda jsme nenechali v zaparkovaném autě otevřené okénko nebo jestli z otlačené paty nebude puchýř, opakovaná návštěva nám může přinést i určitý klid. Uvidíme totiž to, na co jsme už připraveni. Vrátíme se k již rozehranému rozhovoru s prostorem, s výzdobou, se sochami a malbami. K rozhovoru, který započal před mnoha lety, který však nevyprchal, jelikož jsme byli jeho aktéry.

Znovu k nám bude promlouvat velikost chrámu, oltářní plátno či ta naše oblíbená socha, u které vždy stojíme. Možná se v rozhovoru vrátíme tam, kde jsme před mnoha lety přestali. Anebo naopak, novýma očima, staršíma a zkušenějšíma, uvidíme příběhy, které sice notoricky známe, ale které k nám mohou nově promluvit.

Ani ony nevznikaly pouze pro jeden pohled, ale pro opětovné navracení. Naše životní zkušenosti z posledních let budeme konfrontovat nejen s tím, co nám chtěl umělec nebo autor výzdoby sdělit, ale třeba i s tím, jak jsme o výzdobě smýšleli před lety a jak nás zkušenosti posunuly do další životní etapy.

I tak můžeme chápat například již zmiňovaný Svatý Hostýn. Panna Maria Hostýnská je vlastně specifický typ vyobrazení Panny Marie Ochranitelky, jak krásně ztvárňuje její socha za hlavním oltářem společně s reliéfem Turků pod jejíma nohama, na které Ježíšek metá blesky. Ačkoli toto zobrazení může někdo při zběžném seznámení vnímat „jen“ jako kolorit lidové zbožnosti, velmi obrazně vložený do této mariánské legendy, význam Matky Boží jako ochranitelky všech hostýnských poutníků je tím základním prvkem, okolo něhož se celý příběh rozehrává. A který k nám pokaždé může nově promlouvat v prostoru tohoto poutního místa.

Naše letní poutě do bohatých chrámů i obyčejných kostelů, které jsou nám drahé, tedy můžeme vnímat jako zvyk, jenž nám svou zaběhlostí a rutinou přes hlučnost místa či jeho nádheru dává možnost se vracet do známého prostředí, které nám dá klid a prostor pro rozmluvu s Bohem. A když to jeden rok nevyjde kvůli nepřízni počasí či rodinné konstelaci, poutní místa na nás počkají. Ani ona to totiž neměla vždy jednoduché, měla svá období rozkvětu i stagnace.

I hostýnská bazilika sloužila od svého vysvěcení roku 1748 poutníkům pouze několik desítek let. Kvůli výnosu Josefa II. bylo poutní místo již v 80. letech zrušeno, kostel odsvěcen, a dokonce i zbaven střechy, tedy předurčen k zániku. Na lepší časy musel chrám čekat další století, aby rozkvetl do slávy ještě větší. I přes to však poutě na Svatý Hostýn nikdy zcela neustaly.

Protože to, co velký chrám, ačkoli velmi zpustlý, oživovalo, byli lidé v něm a jejich setkání s Bohem.

O autorovi| Autorka je historička mění a proděkanka KTF UK