Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný,“ napadne leckoho, když sleduje řádění živlů u nás, v různých koutech Evropy i ve světě (v lepším případě jen v televizi, v tom horším na vlastní kůži). Ničivé tornádo na jižní Moravě, všude možně bouře s přívalovými dešti, které ničí úrodu i dětské tábory, velká voda na Liberecku, ale mnohem strašnější záplavy v Německu a Belgii, které zdevastovaly mj. půvabné Porýní. V Rusku zase rozsáhlé lesní požáry. Zdá se, že „obvyklé“ americké letní hurikány se už do zpravodajství ani nevejdou. A k tomu všemu ten zákeřný virus, který vybuchuje tu i onde a vynalézá stále agresivnější mutace. Nemluvě o tom, že mezi jeho „vedlejší účinky“ patří bezesporu i zvýšení agresivity mezi lidmi: máte-li chuť se s někým pohádat nebo aspoň rozhádat jakoukoli sešlost, stačí nadhodit téma očkování či vládní opatření…

Konečně jedna dobrá zpráva: právě jsem vylovila ze schránky Katolický týdeník a hned na titulní straně píšou, že jen v první půli července Charita vybrala pro lidi zasažené tornádem přes 300 milionů korun (sic!), přičemž vlna solidarity stále ještě pokračuje – samozřejmě nejen tímto kanálem, ale i pomocí jiných neziskovek – prostřednictvím materiálních darů a dobrovolnické výpomoci jednotlivců i celých firem. U takových zpráv mě vždycky napadá, že to ještě s tím naším národem není tak špatné: když jde do tuhého, spousta lidí nezavře oči a velkoryse pomáhá postiženým, a to i daleko mimo kontext církve.

Právě ta poslední kategorie „neznabohů v akci“ mě obzvlášť hřeje u srdce. Vždycky si představím, jak asi budou jednou koukat u Božího soudu, až uslyší: „Ulítla mi střecha, a vy jste mi dali na novou; měl jsem dům plný bahna, a vy jste mi pomohli ho vykydat…“ A Čecháčkové, kteří za celý svůj život jakoby církev ani Pána Boha vůbec nepotřebovali, se udiveně zeptají: „Ale kdy a kde, Pane?“… Dál už to známe. Právě ten závěr Ježíšovy řeči mi dává naději, že do Božího království vejdou nakonec mnozí, kteří nám teď připadají, že mají k Pánu Bohu hodně daleko.