Parlament nedávno schválil změnu Listiny základních práv a svobod ČR (LZPS), která je součástí ústavního pořádku, a to tak, že „právo bránit život svůj či život jiného člověka i se zbraní je zaručeno za podmínek, které stanoví zákon“.

Tato novelizace LZPS se týká tzv. nutné obrany. Tou podle trestního práva je přiměřený zásah proti pachateli jistého závažného trestného činu, např. krádeže, poškozování cizí věci, ublížení na zdraví apod., přičemž takovýto zásah by za normálních okolností byl sám trestným činem. S nutnou obranou ve vztahu k ochraně života počítal již dříve čl. 6 odst. 4 LZPS.

Současná podoba nutné obrany je v praxi hodnocena jako uspokojivá. Projevuje snad některá politická strana byť jen náznak snahy nutnou obranu se zbraní omezit? Jaký nárůst útoků na život u nás odůvodňuje nutnost novelizovat ústavu? Bylo třeba rozvolnit zásadu, že obrana občanů je především úkolem státu, a nikoliv jich samotných (jistě, policie nemůže být všude, ale nežijeme v rozlehlých USA)? Důvodová zpráva k tomu v zásadě mlčí, omezuje se na konstatování, že je „správné symbolicky povýšit“ právo bránit svůj nebo cizí život i se zbraní. Proč, to neříká.

K této novele se záporně vyjádřilo sedm předních odborníků na ústavní a trestní právo. Kritizují mj. to, že novela znejasní dosavadní široké právo na nutnou obranu, jež umožňuje bránit se zbraní nejen život, ale i další zájmy individuální (osobní svoboda, soukromí, vlastnictví, čest apod.) i celospolečenské (obranyschopnost, územní celistvost, demokracie). Máme z této novelizace snad vyvodit, že právo na obranu života se zbraní si zasluhuje ústavní zakotvení, ale např. obrana demokracie již nikoliv? Naštěstí odkaz v novele na prováděcí zákon toto snad vylučuje, takže k oslabení práva na nutnou obranu patrně nedojde, i když by to někoho mohlo napadnout, protože ústavní zákon má vyšší právní sílu než obyčejný zákon, např. ten trestní.

Není-li cílem a důsledkem této ústavní změny posílení práva na nutnou obranu, ignorování nesouhlasu odborníků vyvolává otázku, jaký skutečný cíl autoři novelizace sledovali a zda ústavodárci před volbami nedali přednost populismu před racionalitou.

Z debat okolo novelizace vyplynula zejména snaha zamezit aplikaci tzv. zbraňové směrnice EU č. 2017/853. ČR byla v Radě EU (ministři členských států) spolu s Lucemburskem při jejím přijímání přehlasována (ostatních 26 států bylo pro). Následná česká žaloba u Soudního dvora EU na neplatnost této směrnice byla zamítnuta rozsudkem ve věci C-482/17 ČR v. Evropský parlament a Rada. Snaha některých ústavodárců zabránit aplikaci směrnice výslovným zmíněním zbraní u práva na obranu života v onom čl. 6 LZPS je ale přesto předem odsouzena k nezdaru přinejmenším ze tří důvodů.

Zaprvé, směrnice a ústavní novelizace upravují rozdílné věci, takže se nemohou přímo ovlivnit. Směrnice reguluje právo držet některé střelné zbraně, zatímco změna LZPS se týká použití jakékoliv zbraně v mimořádných situacích (nutná obrana), ne toho, jakou zbraň smíte či nesmíte vlastnit.

Zadruhé, novela používá slovo zbraň a současně odkazuje v detailech na zákon. Trestní právo zbraní rozumí „cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším“ (§ 118 trestního zákoníku). To může být např. zbraň střelná, bodná, sečná, hromadného ničení apod. – také hůl, kámen nebo auto mohou být zbraní. Proto i kdyby zákonodárce v budoucnu z nutné obrany zcela vyloučil střelné zbraně, neporušil by tím tuto ústavní novelu, protože díky odkazu na prováděcí zákon má občan pro případ nutné obrany k dispozici i další typy zbraní.

Zatřetí, podle Soudního dvora EU má evropské právo přednost před vnitrostátními předpisy bez ohledu na stupeň právní síly konkrétní normy, ústavní předpisy nevyjímaje. Tuto zásadu přednosti akceptoval mj. i český ústavní soud s výhradou, že EU neohrozí „samotnou podstatu státní svrchovanosti České republiky nebo podstatné náležitosti demokratického právního státu“ (nález Pl. ÚS 50/04, s. 34); nic takového zbraňová směrnice ohrozit nemůže.

Úcta k ústavě

Ústava ztělesňuje společenskou smlouvu – pomyslnou dohodu občanů o tom, jaké základní parametry má mít fungování jejich státu. Proto si zasluhuje, aby se s náležitým respektem přistupovalo nejen k její aplikaci, ale i k novelizacím. Ty proto musejí být zcela vzácné a nutné. Tato úcta u nás ale dostává zabrat nejen co do aplikace (v roce 2017 dokonce poslanci usnesením č. 1665 museli vyzvat prezidenta, aby dodržoval ústavu), ale nyní nově i co do znění samotných ústavních textů. Kritika nakládání s ústavou coby „trhacím kalendářem“ touto novelizací dostala nový rozměr – rozměr legislativní.

Populismus je nebezpečný již u běžných zákonů, u ústavy je ale naprosto nepřijatelný. A poskytovat ústavní pseudoargumenty nacionalistům, prezentujícím EU jako ohrožení naší bezpečnosti, je – laskavě řečeno – nemoudré.

Autor je bývalý europoslanec (KDU-ČSL), právník, vysokoškolský učitel, předseda Institutu pro křesťansko-demokratickou politiku (IKDP)