27. 7. 2021
|Odchodem Milana Lasici se uzavřela studnice chytrého a vkusného humoru dvojice Lasica – Satinský, který nikdy neztratil noblesu. Mnohaletý zákaz vystupování za normalizace jen dokladuje, jak totalitní režimy nemají rády humor. A když už nějaký, pak prvoplánový, aby si divák nemohl nic vysvětlovat jinak. Zatímco L+S často nechávali diváky své vtipy a narážky domýšlet.
I po pádu komunismu zůstal Lasica glosátorem společenského dění. Třeba v eseji k 20. výročí sametové revoluce vystihl naše problémy se svobodou: „Ještě stále se neumíme vyrovnat s tím, že svobodní jsou i ti, jejichž myšlení a jednání není v souladu s naším.“ Trefný je i jeho příklad s papežovou návštěvou v Bratislavě v roce 1990. „Čerství podnikatelé, povzbuzeni příchodem svobody a nezávislosti, otevřeli na náměstí, kde měl papež sloužit mši, stánky s občerstvením. Prodávali tam klobásy a jiné uzeniny, nevědouce, že klobásy a jiné uzeniny ke katolické mši celebrované papežem nepatří. Kromě toho si více než sto tisíc věřících přineslo jídlo s sebou. Takže podnikatelé prodělali. Druhý den šli i s klobásami před Úřad vlády a žádali od státu odškodné.“ Tenhle příběh s klobásami může být metaforou pro naše přetrvávající představy o svobodě, která je dobrá, jen když je pro nás výhodná. Jakmile nás něco stojí, už vyhlížíme nějakého ochránce našich zájmů, který by nás zbavil tíhy odpovědnosti.