20. 7. 2021
|„Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ ptá se Ježíš Filipa, jak uslyšíme ve čtení z evangelia této neděle (Jan 6,1-15). Zkouší ho. Zdá se, že i my procházíme podobnou zkouškou. Kde brát (a nekrást), abychom materiálně zajistili život církve a její službu světu?
Začátek janovského vyprávění o nasycení zástupů začíná změnou. Za Ježíšem jde velký zástup, protože lidé viděli, jak uzdravuje nemocné. Jít za Ježíšem – to je zároveň v evangeliích označení následování, učednictví. Vzápětí se nám ovšem otevírá jiný obraz: Ježíš neputuje, ale vystoupí na horu a posadí se tam. A lidé nejdou za ním, ale přicházejí k němu.
Sezení bylo v Izraeli postojem učitele. A pozice „na hoře“ evokuje vládnutí. Jenže probuzená mesiášská očekávání zástupu se naplňují jinak. Ježíš vidí hlad a nouzi příchozích. „Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře“ (Mt 9,36). Ježíš se neujímá pozemské vlády, ale slouží. V tuto chvíli neučí, ale stará se o nasycení těch, kdo k němu přicházejí.
Jenže kde vzít chléb? To je klíčová otázka, v níž se skrývá osten neporozumění mezi Ježíšem a Filipem. Filipova reakce na Mistrovu otázku je naprosto pragmatická. „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Filip vnímá nouzi dané chvíle jako otázku rozpočtu. Je jen třeba někde sehnat dostatek peněz. Jenže z této perspektivy právě problém není řešitelný. I dvě stě denárů by bylo málo – a to je roční výdělek nádeníka! Kde by apoštolové k takovému jmění přišli? Jenže to, co se lidskému kalkulování jeví jako bezvýchodné, se ukazuje v jiném světle, pokud správně porozumíme tomu, co po nás Ježíš chce. On se totiž neptá „za kolik“ nakoupíme chleba. Ale, přeloženo doslova, „odkud“.
Pro život církve a pro její službu je klíčové – při vší nutnosti praktického rozhodování – klást si tuto základní otázku. Ne na prvním místě „jak“ nebo „za co“, ale „odkud“. Jako Kristovi učedníci se učíme obracet ke zdroji u Boha, kterým nedisponujeme, ale z něhož žijeme. Po materiální stránce se nakonec něco najde – a to zcela nečekaně. Nikoli v pokladnici, kterou u sebe nosil Jidáš, ale u nějakého chlapce v zástupu, který ani k učedníkům nepatřil, ale byl ochotný se rozdělit.
Nemá toho mnoho: pět chlebů a dvě ryby. Ale pět plus dva je sedm – počet plnosti. A to z lidského pohledu naprosto nepatrné a vzhledem ke skutečným potřebám nedostatečné pro Ježíše nepředstavuje žádný problém. A když to málo Ježíš vezme do svých rukou a vzdá nad tím díky (eucharistein), dostanou od něj všichni, co potřebují k nasycení. Dokonce zbude víc, než bylo na počátku. (Setkal jsem se také s poněkud volným, ale roztomilým výkladem textu, podle něhož ostatní v davu prostě následovali příklad chlapce a Ježíše a začali se mezi sebou dělit ze svých zásob. Pohled na Ježíše jako příklad k následování je důležitý. Ale dříve, než se nám stane příkladem, potřebujeme přijmout jeho samotného jako Boží dar. V následném rozhovoru o sobě prohlásí, že on je ten Boží chléb, který sestupuje z nebe a dává život světu.)
Pozemské zdroje jsou vždy k dispozici, i když o nich třeba ještě nevíme. Vždy se najde někdo, kdo přinese chléb a víno. Někdo, kdo otevře církvi svůj dům ke shromažďování, jako tomu bylo na počátku. Kdo věnuje dar k potřebné službě. A každý pokřtěný má podle Pavla nějaké charisma, dar milosti ke službě. Ve skutečnosti nemáme nedostatek zdrojů, ale více, než potřebujeme. Klíčové ale zůstává, zda se nepřestaneme ptát, „odkud nám přijde pomoc“, zda nám ve víře zůstane otevřený výhled k věčnému Zdroji našeho života, zda budeme spoléhat na Boha, a nikoli na své schopnosti.
A samozřejmě: je zde i druhá stránka této zkoušky, která je především pokušením zástupu, který chce učinit Ježíše králem. Už z pozdního Říma známe úsloví „chléb a hry“. Panovník, který nabídne lidem jídlo a zábavu, bude milován davem. Ale Ježíš už na poušti odmítl pokušení chleba. Ježíš nechce být chlebodárce a odmítá pochlebníky. A proto se zástupy kolem něj brzy scvrknou do malého hloučku. Chce nám totiž sám Chlebem být.
Přímluvy po dobu dovolených Prosím tě za všechny, kteří mají konečně dovolenou, kteří jsou upracovaní a potřebují odpočinek: uchraň je od nehody a nebezpečí, dej, ať znovu přijdou k sobě, ať prožijí krásné dny a spokojeni se vrátí domů. Za všechny, kteří teď cestují a radují se z toho, že se dostali z navyklého prostředí: ať z nich spadne všechno břímě, ať se zotaví a s mnoha novými dojmy nashromáždí i nové síly. Za všechny, kteří nemohou jít na dovolenou, protože jsou příliš staří nebo příliš nemocní nebo prostě nemají dost peněz: uchraň je od hořkosti. Dej, ať oni i my poznáme, že život může být naplněný, i když přání zůstanou nesplněna. Za všechny lidi, mladé či staré, kteří se otevřeli, aby objevovali krásu světa: aby se vrátili do všedních dnů bohatší a byli vděčni za všechno dobré a krásné, co na svých cestách směli prožít. Za nás samotné, doma či na dovolené: abychom byli pohostinní a ochotni pomoci, aby se v našem společenství cítil dobře každý, kdo k nám přijde, pomáhej nám, abychom smysluplně využívali času. Dej mi novou sílu: tělu i duchu, nervům. Dej, ať se pak setkávám s lidmi s větší laskavostí a s větší pozorností. Alfonso Pereira: Myšlenky a modlitby (Zvon 1991)
O autorovi| Karel Šimr, Autor je evangelický farář v Chrástu u Plzně a působí jako odborný asistent na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.