Máte letité zkušenosti s tím, jak dnešní děti vést ke čtení. Co myslíte, je dobrý nápad jim dnes nutit třeba Patnáctiletého kapitána?

Danniel Pennac v knize o čtení Jako román říká, že sloveso číst nestrpí rozkazovací způsob. Souhlasím s ním. Žádnou knihu nelze nikomu nutit.

A jak zareagovat, když dítě odmítá námi nabízenou knihu?

Když ví, z jakého důvodu knihu odmítá, je třeba to ocenit.

A co tedy dělat, s čím pak začít?

Myslíte s jakou knihou? Nebo jakou formou? Mohla bych uvést mnoho způsobů, jak se ve čtenářských klubech nebo v dílnách čtení daří z nečtenářů vychovat čtenáře. Společným jmenovatelem úspěchu je trpělivost a zájem nejen o čtení, ale taky o každé jednotlivé dítě.

Zdá se, že si s dětmi ráda povídáte a především jim také nasloucháte…

Důvodů, proč dítě nečte, mohou být totiž desítky. Mám několik vnoučat a už od batolecího věku byl a je jejich zájem o knihy – včetně fyzické manipulace s nimi – zcela odlišný. Tříletá vnučka se na čtení těší, soustředěně poslouchá i dlouhé příběhy. Dokonce i ty, které jsou nad její intelektuální schopnosti. Ale sama nevím – nechá se unášet krásou jazyka, i řeči jako takové? Je okouzlena silou uměleckého sdělení?

Asi jste zkrátka dobrá „babička předčítačka“.

Nevím, v tom to není, protože má druhá pětiletá vnučka se sice umí dlouho soustředit na výtvarné činnosti i na hru, je výjimečně sociálně zdatná, ale mé předčítání ji nebaví. Na rozdíl od tříleté vnučky ještě nikdy nepřišla s návrhem „babi, budeme si číst“. Vyrůstá přitom pohromadě s bratrem, který si četl už jako předškolák, vidí číst své rodiče, pravidelně s ní navštěvují knihkupectví i knihovny. Podle výzkumů by se tedy měla stát i z této vnučky čtenářka. V čem asi její momentální nezájem vězí!? Že by jí vadila umělá situace, kdy přestanu mluvit normálně, dívám se do knihy a v tom, jak předčítám, je pro ni něco nepřirozeného? Proč vnímá knihu jako překážku mezi námi? A jak to, že když jí před spaním vyprávím stále dokola tři pohádky, které umím zpaměti, tak neprotestuje?

Hodně otázek. Přidám další: Jak jste si poradila?

Zkusila jsem jí místo čtení vyprávět i během dne. Pohádka o Popelce, kterou jsme spolu nikdy nedočetly do konce a kterou jsem začala popaměti dávat dohromady ze tří verzí při jízdě tramvají, byla pro ni najednou šíleně zajímavá. Nejsem rozená vypravěčka, ale kvůli Bětce se to učím. Třeba právě vyprávění bude pro vnučku ten správný klíček k budoucímu potěšení z četby.

A v čem je takové vaše vyprávění jiné než čtení z knížky?

Vnučku baví, jak má někdy Karkulka na sobě jen ten červený čepec, jindy má červenou sukni, zástěrku s drobnými růžovými kvítky a střevíčky nebo šaty přesně takové, jako má na sobě Bětka. Vlka může Karkulka v lese jen tak zničehonic potkat nebo se za Karkulkou chvíli plíží, schovává se, sleduje ji, a teprve když pod jeho nohama zapraská větvička, Karkulka se ohlédne a vlk z leknutí začne mluvit. Vždyť kolik přátel v dospělosti vzpomíná na to, jak milovali pohádky, které si jejich rodiče nebo prarodiče vymýšleli.

Lze vůbec dítěti vysvětlit, že čtení je klíčové pro rozvoj některých dovedností? Nebo je to nesmysl, protože čtení musí zkrátka bavit bez nějaké teorie okolo?

Jaké dovednosti máte na mysli? Taková teorie je asi dobrá pro dospělé, kteří se starají o rozvoj dětského čtenářství. Kupříkladu učitelé by měli vědět, jakými otázkami přivedou žáky k reflexi četby. Jsou to zpočátku otázky poměrně jednoduché jako: Máš něco společného s některou z postav? Kde se ten příběh odehrává? Kdo je vypravěčem? Je vypravěč jen jeden, nebo je jich více? Při systematickém a kontinuálním rozvoji čtenářství se pak můžeme čím dál víc ptát na autorské řemeslo: Jaký je autorův styl? Čím tě vtahuje do příběhu? Jak to dělá, aby tě to zaujalo? Ve které části kapitoly nebo knížky dojde ke zvratu? Jaké rešerše si musela autorka udělat, než začala psát?

Proč vůbec dnešní děti netáhnou hrdinové starších generací jako Vinnetou apod.?

Vinnetou má pokračovatele v jiných postavách. Hrdinové jen tak z literatury nemizí. Převtělují se. Četla jste Prašinu? Nebo třeba Ostrov v Ptačí ulici? Napětí, které v těch knihách hrdinové prožívají a čtenář s nimi, je ohromné. Hrdinství srovnatelné s Vinnetouem. Zkusme tedy otázku otočit. Proč dnešní dospělí nečtou více knihy pro děti? Stojí to za to!

Máte pravdu, nečetla jsem je. Kde můžu najít ty současné dobré dětské knihy?

Například na stránkách Zlaté stuhy, jejíž porota každoročně nominuje tituly ve všech věkových kategoriích a žánrech.

Je vhodné dítě přivést ke čtení oklikou, třeba přes komiksy?

Proč oklikou? Číst obraz je minimálně stejně náročná disciplína jako číst text. Obrazem umějí umělci, kteří se věnují komiksu, sdělit intelektuálně náročné myšlenky, působit na emoce i smysly. I starší nerozečtené děti lze přivést ke čtení právě díky komiksům. Víte, co si myslím o dospělých, kteří podceňují komiksy a ve škole je třeba neuznávají jako plnohodnotnou četbu? Že je sami neumějí číst, mají předsudky anebo jsou líní podniknout celkem náročnou cestu k tomu, aby se jim naučili rozumět. Soustředit se na obrazy, dešifrovat mimiku postavy a řeč výtvarníka jsem se sama učila až po čtyřicítce a připadala jsem si jako prvňáček, který spojuje písmenka do slov a slova do vět. Ráda nosím na semináře pro učitele a knihovnice spoustu skvělých komiksů nebo grafických románů a s uspokojením sleduji, jak se původně záporný vztah k této formě vyprávění mění v zájem, v nadšení.

Jak jste vlastně začala číst vy? Potřebovala jste ze začátku pomocnou ruku rodiče?

První pomocí byly dobré knihy, které mi maminka celé dětství kupovala, druhou pomocí byla knihovna, kam mne otec v sedmi letech přihlásil.

Ještě k vaší profesi, v níž se snažíte učit děti čtení. Máte nějaké konkrétní akce, kde by se zájemci dozvěděli více?

Třeba 3. září vedu seminář pro odbornou veřejnost na téma „Domov a rodina v literatuře pro děti“. Koná se v rámci knižního veletrhu Tabook v Táboře. 24. září a 4. října pak proběhne celodenní seminář Zlaté čtení pro kohokoliv, kdo chce získat přehled o dobrých knihách pro děti. Anotace i přihláška na Zlaté čtení je zveřejněna na webových stránkách Zlaté stuhy.