20. 7. 2021
|Co o prázdninách, když prší? „Přece vzít do ruky knihu,“ řekne unaveně dospělý, „mít já tolik času…“ „Jenže jakou?“ ptají se děti a zaklapnou ty doporučené, „nás žádná nebaví.“ Rodič si unaveně povzdechne. Proč tohle dítě nechce číst?
Mnozí z nás, už dospělých čtenářů, si dodnes vybaví knihu, která je v dětství formovala a stala se jim přítelem na dlouhá léta. Každá generace má přitom své vzory a ideály.
„Zrovna se vracím z Pošumaví, z jednoho skautského tábora, kde jsem vypomáhal při stavbě. A kde jsem také za těch pár dnů v nestandardních životních podmínkách opět zažil radost z přírody, ze života, z kolektivu, ze Stvořitele,“ říká Ignác Mucha, vedoucí internetových projektů Pastoračního střediska při pražském arcibiskupství. „Když tedy chcete vědět, která kniha mě v dětství formovala, v tuto chvíli to vím přesně: Dva divoši E. T. Setona,“ pokračuje a vysvětluje, že kniha, kterou četl ve svých deseti letech, byla jakousi pozvánkou do lůna přírody, k životu v jednoduchosti a soběstačnosti, k radosti i pestrosti lidských vztahů a charakterů.
Prázdniny jsou také časem odpočinku a letního čtení, jenže jakou knihu pro dnešní děti vybrat? „V deníku, který si Yan tehdy psal, byl každý den označen podle hlavní události: byl tam jelení den, den kočky a skunka, den volavky modré, a o této noci si poznamenal, že byla nocí kvílejícího ducha“ – tak zní úryvek z oblíbené „divošské“ knihy pro děti. Jenže, pod jakým dnem si my zapíšeme okamžik, kdy si uvědomíme, že dnešní děti už tolik netáhnou knižní hrdinové jako Old Shatterhand či dva divoši? Jejich představám jsou vzdálení, možná 2000 mil a možná pouští a prérií, možná pod mořem.
Mnoho rodičů zná tu bezmoc, kdy dětem se zatajeným dechem předají knihu svého dětství – a oni nevidí nic víc než zažloutlé stránky nějaké „nuďárny“. Proměnili se dnes hrdinové z dětských knížek? Proč ty naše knihy děti nebaví? Vícero otázek, žádná odpověď, ale kráčíme dobrým směrem – tak by se dala shrnout zkušenost, kterou nám v níže uvedeném rozhovoru nabídla Nina Rutová, lektorka vzdělávacích programů zaměřených na dětskou čtenářskou gramotnost. Zdůrazňuje, že sloveso číst nemůžeme zformovat do příkazu: Čti! Naopak, dětí bychom se měli ptát, předčítat jim, vyprávět jim… a třeba i začít číst to, co ony samy považují za skvělé.
„Mít já tolik času,“ povzdechne si nejeden unavený dospělý a klesne na koberec ke knize a dítěti. Najděme si chvíli času, jsou přece prázdniny!