Co pro vás ocenění od České biskupské konference znamená?

Medailí od biskupů jsem se dostal do skvělé společnosti těch, kteří už ji dostali přede mnou. Velice si toho vážím, stejně jako mi bylo ctí, když mě papež jmenoval rytířem Řádu sv. Řehoře. František tyto dekrety jen tak nerozdává. Dostal jsem ho za to, že jsem spoluzakládal obor dějiny křesťanského umění a za práci na pražské Katolické teologické fakultě. Taková ocenění beru velice vážně.

Pojďte se představit těm, kdo vás ještě tolik neznají. Odkud pocházíte?

Z Roudnice nad Labem, krásného biskupského města s augustiniánským klášterem a celou řadou památek. Tohle prostředí a krása umění, ve kterém jsem vyrůstal, mě ovlivnily v mém směřování. Zejména pak inspirativní prostředí kláštera s ambitem nebo galerií, kde jsou nádherná díla Antonína Slavíčka a dalších umělců. To všechno ve mně probudilo zájem o historii a výtvarné umění. A také tam působil P. Bohumil Kolář, který v mé duši zanechal opravdu hluboké stopy.

Jaká byla vaše rodina?

Celkem prostá. Můj otec byl dělník a celá naše rodina tradičně evangelická. Původně jsem byl pokřtěn ve sboru Českobratrské církve evangelické v Krabčicích. Velice jsem si vážil svého dědy, který byl ve sboru členem rady starších a nasazoval se za druhé světové války, kvůli čemuž byl vězněn v koncentračním táboře v Mauthausenu. Udělal tam škaredou zkušenost s vězniteli-nacisty a vězni-komunisty. Otec byl pracující člověk, ale do komunistické strany by nikdy nevstoupil. Ač byl prostý dělník, měl v tom jasno – na rozdíl od některých zhrzených intelektuálů. Strašně moc si na otci cením, že měl v tomhle jasný postoj. Dokonce vyprávěl, že měl průšvih v učňáku, když na 1. máje holky z gymnázia pokřikovaly z průvodu hesla jako „Kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku“, na což jim halasně odpovídal: „Kdybyste si radši našly kluky.“ Celá rodina vytvářela prostor pro můj osobní rozvoj a rodinné vztahy byly u nás opravdu moc dobré.

Původně jste tedy evangelík?

Ano, ale pod vlivem zmíněného P. Koláře jsem konvertoval ke katolické církvi. Bylo to v době, kdy mi zemřela maminka. Svou nemalou roli v tom sehrál také můj vztah k výtvarné kultuře, která je spojena s katolickým prostředím. Dodnes mám ale velikou úctu k evangelické církvi a k evangelíkům. Moc si této tradice vážím, právě i díky dědovi a dalším lidem, kteří byli morálně velice na výši, což mě zavazuje. Na druhou stranu jsem jednoznačně stoupencem Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí a pokouším se to vysvětlit svým evangelickým spolubratřím.

Vaše kořeny jsou zapuštěné ale ještě podstatně západněji od Roudnice, Krabčic a Podřipska. Prý byste se mohl jmenovat van Royt.

Moji pradávní předkové přišli přes Chebsko až odněkud z oblasti Nizozemí. To moje jméno je opravdu nezvyklé, ale každý odněkud pocházíme. Já si na to moc nepotrpím. Rozhodně jsem nikdy neměl nějaké šlechtické předky a nepatří k mým zálibám po tom pátrat, abych se tím holedbal.

Profesně jste zprvu mířil spíš do zemědělství...

Vystudoval jsem vysokou školu zemědělskou, protože mi nedělala problém matematika ani chemie. Ono prakticky nebylo možné se na dějiny umění dostat. Jednak se ten obor neotevíral a jednak tam většinou přijímali tzv. angažované občany, členy SSM a podobných organizací, o které jsem já ani nezavadil.

Po „zemědělce“ jste však nepracoval v oboru, ale v nakladatelství Odeon.

Když se otevřelo dálkové studium dějin umění, tak jsem se okamžitě přihlásil a byl přijat. Bylo nás pouze osm, takže i tak to bylo velmi výběrové studium a v té době na dlouho jediný ročník. A začal jsem pracovat právě v Odeonu, kde jsem strávil deset let jako redaktor literatury o výtvarném umění. Stalo se z toho takové hnízdo velice inspirujících osobností – to prostředí bylo prostě super.

Už tam se začala rodit vaše specializace?

Můj zájem v oblasti dějin umění od počátku „definovala“ Roudnice. Nejvíc mě zajímá středověk. Dizertaci jsem psal o roudnické fresce s námětem Krista ukřižovaného na vinném keři, která je komponovaná podle předlohy sv. Bonaventury. Zabývám se však i pozdnější, zejména barokní ikonografií, milostnými obrazy.

Co vás dál ovlivnilo?

Umění je nesmírně důležité, dotýká se duše člověka a jeho bytostné potřeby po kráse a harmonii. Úzce souvisí s duchovním rozměrem člověka, s nímž je svázané. V tomto pohledu čerpám ještě z jednoho osudového setkání v Roudnici nad Labem s Milošem Saxlem, ředitelem galerie, katolíkem a tomistou. On a pak i já jsme byli hodně ovlivněni dominikánskou spiritualitou. Měl plno knih, které mi půjčoval, právě třeba Tomáše Akvinského, který tvrdil, že krása je demonstrací řádu. Utvrdil jsem se v tajemství, že tím řádem je Bůh sám. A viděl jsem, že s katolickou církví jsou spjata krásná a největší umělecká díla. Tohle mě přesvědčilo a upevnilo v duchovním světě, který se projevuje v uměleckých dílech, jež v prostředí církevního společenství vznikala.

Lišíme se nějak v pohledu na umění, v jeho přijímání od lidí pravěku, starověku, středověku a baroka?

Nelišíme. Krásu vnímá člověk stejně na facebooku jako v v pravěké jeskyni. Byla a je to naše bytostná potřeba. Stejně krásný je býk v jeskyni Lascaux jako Michelangelova Pieta či jako obrazy některých současných umělců. Existuje sice nějaký vývoj, ale není to podle představ marxistů od opice k dokonalému komunistovi. Věřím ve vývoj skutečně imanentní, závislý na vanutí Ducha Božího.

To zní skoro, jako by galerie byly málem kostely.

Ano, umění může být skvělým pastoračním prostředkem. Ale musí to být opravdu umění. Někdy skoro brečím, když vidím, co se za něj vydává. Podstata umění nespočívá v námětu, ale ve formě. Forma je neuchopitelná, tajemná a tkví v kráse, která je demonstrací řádu. Proto mě zaujaly některé texty a encykliky Jana Pavla II., který viděl, že umění pomáhá na cestě k Bohu. Ale bacha: umění je prostředek, nikoliv cíl.

Díky penězům z Evropské unie se nyní obnovuje spousta církevních areálů, zejména barokních. Co na to říkáte?

Angažuji se teď v Mariánské Týnici a moc si všichni přejeme, aby areál sloužil nejen jako muzeum, ale i jako duchovní zastavení a zázemí. Evropská unie sice neproklamuje, že jejím základem je křesťanství, ale tyto věci velmi důsledně a intenzivně podporuje. To, že podobné rekonstrukce se financují z evropských programů, mluví samo za sebe.

Vaše paní je farářka Církve československé husitské. Jak se vám to „přihodilo“?

Když se do někoho zamilujete, přihodí se to velice snadno. Jak mám rád umění, jsem velmi emotivní i ve vztazích. Nehleděl jsem na to, jestli je to vhodné nebo nevhodné, když jsem katolík.

To máte doma vlastně permanentní ekumenické prostředí.

Jasně, nemáme s tím žádný problém. Jen se občas špičkujeme. Nutno říct, že moje paní chápe i důvody obnovy Mariánského sloupu. Ba dokonce je i ráda, když teď vidí, jak se tam lidi chodí modlit.

Máte spolu dva syny. Jak jste tuto rozkročenost mezi dvě denominace zvládali ve výchově?

Přiznám se, že jsem to nechal na nich. Dnes zajdou do katolického, evangelického i československého kostela a já mám radost, že jsou věřící. Považuju za důležité hlavně to, aby věřili v Pána Boha, a jsem za to vděčný.

Působíte v akademickém prostředí jako vicerektor Univerzity Karlovy, což je docela vysoké společenské postavení.

Fakt to beru jako službu. Ponechal jsem si šestnáct hodin vyučování a přednášek týdně. Nic ze svých pedagogických povinností jsem neomezil.

Jací jsou studenti, kteří se zajímají o dějiny umění na školách, kde přednášíte? S jakými motivacemi přicházejí?

Na katolické teologické fakultě, na filozofické fakultě či na Akademii výtvarných umění je spousta lidí, které umění vnitřně oslovilo a baví je to. Moc dobře vědí, že je to obor, kde schází nějaká lukrativnost a z toho vyplývající výhody. Mojí povinností je předat jim maximum, čeho jsem schopen, a nadchnout je pro obor.

Kromě toho je vaše jméno vidět na spoustě plakátů a pozvánek na přednášky po celé republice. Co vás k tomu motivuje?

Co člověk dostal od Pána Boha, o to se má dělit s druhými. V Písmu je psáno, že budeme vydávat podíl ze svěřené hřivny. Beru to tedy v tomto duchu, že co jsem dostal, musím zase rozdat.

Abyste to nepřehnal.

Já vím, ale když já z toho mám takový dobrý vnitřní pocit, že to lidé ode mě přijímají.

Jsou otevření vzdělání?

Jsou, přesvědčuji se o tom stále a nesmírně mě těší jejich reakce. Třeba teď, když vyšla výpravná kniha o sv. Ludmile, mi napsala jedna prodavačka z Domažlic, jak je to pro ni osvěžující čtení. Tak to má být, jsem v tom trochu čapkovský. Nemám rád pohrdlivost intelektuálů nad obecným lidem. Před Pánem Bohem jsou si lidé rovní. A my bychom tak na sebe měli pohlížet a podle toho se k sobě chovat.

Na čem teď odborně pracujete?

Ještě s dalšími kolegy chystám knižní monografii o Mistru Vyšebrodského cyklu. Poslední vznikla asi před padesáti lety a my bychom chtěli udělat novou a zachytit další objevy.

Onemocněl jste covidem a byl jste i hospitalizovaný. Co vás to naučilo?

Získal jsem obdiv k lékařům, zdravotníkům a dalším pracovníkům, kteří nemocným sloužili. Viděl jsem nasazení spousty lidí. Je to pro mě hluboké poučení, že to ve společnosti není vůbec tak špatné, jak se někdy tváříme. Lidé umí neuvěřitelně zabrat, když druzí potřebují pomoc. Byl jsem konfrontovaný s dobrotou a odborností.

Pan prorektor Univerzity Karlovy je kromě jiného také cyklista. Proč máte takovou zálibu v kole?

Je to praktické a příležitost k pohybu. Jsem zvyklý se tak přepravovat a neberu to jako nějaký program. Prostě se mi to líbí a vyhovuje mi to. Dohromady jsem majitelem pětice kol, dvě z toho jsou elektrická. Elektrickou výpomoc používám, když jedu třeba na pražské arcibiskupství, protože je to od Vltavy pořádně do kopce. Ale nejradši jezdívám na normálním kole.

Na tom, co obvykle parkujete dole v průjezdu a říkáte mu Šemík?

Podle toho slavného koně, co skákal z Vyšehradu a utíkal k Neumětelům. Na svém kole se totiž cítím jako na koni. Dneska jsem ale přišel pěšky. Někdy prostě chodím pěšky, protože mi to doktoři po koronaviru doporučili.

JAN ROYT (* 20. dubna 1955 Roudnice nad Labem) je historik umění, prorektor pro tvůrčí a ediční činnost Univerzity Karlovy. Hlavní oblastí jeho zájmu je křesťanská ikonografie a středověké malířství. Je členem Vědecké rady Národní galerie v Praze. Je autorem řady publikací a také přispěvatelem do Katolického týdeníku.