Když komunisté v roce 1948 převzali moc, dědečka a jeho bratra přišli přesvědčovat, aby vstoupili do komunistické strany. Tatínka zase nutili, aby přešel do Československého svazu mládeže (ČSM), což byla marxistická mládežnická organizace. Chtěli po něm, aby dal do novin prohlášení, že ze své pozice předává lidoveckou mládež do ČSM. Když odmítl, řekli mu, že toho bude litovat. Následně dědu, jeho bratra i tatínka vyloučili z lidové strany, protože se nechtěli podřídit novému prokomunistickému vedení. Poté komunisté dědovi zabavili obchod a Kostelní jednotě sebrali peníze na provoz Katolického domu.

Tu výhrůžku tatínkovi komunisté splnili?

V říjnu téhož roku přišli členové Státní bezpečnosti tatínka zatknout. Byl tou dobou na vojně na vojenské škole pro záložní důstojníky ve Frýdku. Jak sám říkal, hned ten večer se seznámil s vyšetřovacími metodami Státní bezpečnosti. Druhý den byl převezen do vojenské věznice v Jihlavě. V polovině listopadu byl dočasně propuštěn z vojny a převezen do krajské věznice.

Proč tatínka zatkli?

Bylo mu podsouváno, že se podílel na protistátním spiknutí. Tři měsíce s krutými výslechy a mučením si odpykal na samotce. Koncem února 1949 byl spolu s ostatními odsouzen. Šlo prý o vůbec první vykonstruovaný proces na Jihlavsku. Dostal šest měsíců, které také odseděl. Nepravdivou výpověď, kterou mu připravili, nakonec podepsal, ale nikoho neudal.

Přiznal se k něčemu, co nebyla pravda?

Jako chlapec jsem nemohl pochopit, proč se tatínek přiznal, když byl nevinný. Vzpomínám si, jak se na mě podíval a řekl, že by to podepsal každý, kdo chtěl přežít. Dvakrát za den ho před oním „doznáním“ přinášeli z výslechu v bezvědomí. Po jednom nočním výslechu, když ho hodili do cely, se celý roztřásl zimnicí. V té chvíli prý slyšel hlas: „Neboj se, vždyť jsem s tebou.“ Sám říkal, že od toho okamžiku čelil všemu utrpení a nástrahám s větší vnitřní silou. V bolesti zakusil, co to znamená zcela se spolehnout na Pána. Proto se už celý život nikoho nebál. Víc nám o tom nechtěl říct. Vím jenom to, že mu při výsleších vymlátili téměř všechny zuby. Dnes ho obdivuji, že dokázal ve dvaceti dvou letech takto obstát.

Tatínka zavřeli jako velmi mladého. Jak to snášel?

Podle svědectví současníků nejenže ho to nezlomilo, ale naopak: zocelil se lidsky i ve víře. Ačkoli to byl velmi citlivý a jemný člověk, tváří v tvář zlu byl nebojácný. Říkával, že ho ve vězení posiloval a vedl Duch svatý. Pamatuji si, jak nás později povzbuzoval, že se nemáme nikoho bát, ani komunistického režimu. Říkal, že nás mohou maximálně zavřít, a to že on už zažil. Tenkrát mě jeho odpověď uklidnila a ani později jako kněz jsem strach neměl, i když jsem byl předmětem zájmu Státní bezpečnosti.

Jak se tatínek vyrovnal s tou nespravedlností, že ho týrali a zavřeli kvůli něčemu, co neudělal?

Vzpomínám si v té souvislosti na dva zážitky. Jednou jsem s ním jako chlapec šel v Jihlavě po ulici a on mi říká: „Podívej na tamhle toho pána, až nás uvidí, přejde na protější chodník.“ Ptal jsem se pochopitelně proč a táta povídá: „Víš, ten pán se ke mně nechoval hezky, když jsem byl ve vězení, a teď ho to trápí ve svědomí. Ale neboj se, já jsem mu odpustil, jenže on to neví.“ Druhá příhoda se odehrála po srpnu 1968. V naší obci žil velký komunistický funkcionář Karel H., který měl také podíl na tatínkově zatčení. Byl asi o deset let starší než on. Po vpádu ruských vojsk, kdy se po nadějném politickém uvolnění situace v republice obrátila k normalizaci, tedy k opětovnému zavedení diktatury, se táta s tímto pánem potkal na plese u nás v Beranově. Pan Karel se opil a pozval tátu na „frťana“. Přitom se ho ptal: „Řekni mi, Pepo, jak je to možné, že ses mi nemstil, když jsi mohl?“ Vím, že mu táta odpověděl: „Pane H., už dávno jsem vám odpustil. Jednak spravedlnost patří Bohu a jednak, kdybych vám neodpustil, nemohl bych zde celá léta vedle vás žít.“