„Lidé nevěděli, zda nás jako zdravotníky k sobě pustit. Do toho často emocionálně zasahovali rodinní příslušníci, nehledě na to, že se třeba právě vrátili z dovolené v zahraničí,“ vzpomíná na první těžké období pandemie Pavlína Šimková, vedoucí Charitní ošetřovatelské služby Mladá Boleslav. Kolegy z Charity ČR zastoupila koncem června na tiskové konferenci, která představila výsledky průzkumu o dopadech pandemie, se kterými se pracovníci Charity setkávali.

Svědčí o tom, že izolace zhoršila psychický i fyzický stav u seniorů, lidé bez domova propadali laxnosti a ztráceli motivaci se z ulice dostat a rodiny s chronicky nemocnými a postiženými pacienty zažívaly nesnesitelnou zátěž, z velké části kvůli omezeným službám. A nejohroženější obyvatelé zchudli. Ve všech těchto oblastech Charita ČR působí. Průzkum vyhodnocuje data z 553 z celkových 776 pracovišť, v nichž zaměstnává bezmála devět tisíc lidí, kteří pečují celkem o 170 tisíc klientů.

Na amputaci nohy čekala pacientka rok, roli hrála psychika

Služby Charity ČR komplikovalo, že se lidé báli nákazy při osobním kontaktu, což uvedlo v průzkumu 60 % dotázaných zaměstnanců. Pavlína Šimková vede službu, která v pandemii pečovala mj. o covidové pacienty propuštěné domů na doléčení, ale i o chronicky nemocné. „U těch hraje psychika obrovskou roli. Jedna klientka rok čekala ve velkých bolestech na amputaci nohy, což se stále odkládalo, a proto jí nakonec museli vzít nohu nad kolenem (namísto pod). A ta radost, když se to konečně podařilo!“ přibližuje Šimková a pokračuje: „Dělali jsme, co se dalo, a snažili se být klientům nablízku i po telefonu. Nemohli jsme je opustit,“ zdůrazňuje s dojetím v hlase a účastníci tiskové konference spontánně tleskají.

Pandemickou zátěž v povolání pečovatelek shrnuje generální ředitel Charity ČR Lukáš Curylo: „Když šly do domácí péče, musely se převléct do ochranného oděvu ještě v autě nebo na chodbě, v domácnostech klientů provést úkony, pak se zase rychle převléknout a oděv izolovat do tašky.“ Díky tomu, že Charita distribuovala oxygenerátory (kyslíkové přístroje), mohli někteří pacienti se středně těžkým průběhem covidu zůstat doma a ulehčit tak přeplněným nemocnicím. Na tamních covidáriích působí také nemocniční kaplani (celkem je jich kolem stovky). Individuální duchovní péči a doprovázení za pandemie, ale i veřejnoprávní televizní přenosy v ČT2 z pražského Komunitního centra Matky Terezy a práci křesťanských médií chválí P. Stanislav Přibyl, generální sekretář ČBK, která je zřizovatelem Charity ČR. „Také jsme jako jedna z mála zemí Evropy, ne-li jediná, nepřišli o bohoslužby, ačkoliv jsme cejchováni jako ateistická společnost. To tradiční katolické bašty jako Polsko, Slovensko nebo Itálie zažily týdny zavřených kostelů,“ připomíná.

Z průzkumu dále vyplývá, že poptávka po charitních službách v azylových a hospicových domech či po pečovatelkách se v první vlně snížila, a to kvůli prvotním vládním omezením, kdy se vše zastavilo. Až 94 % zaměstnanců Charity uvedlo, že nepřehledná a měnící se opatření nebo administrativa vše ztěžovaly. A podle ředitele Curyla také nedostatečné financování sociálních služeb státem. Tři čtvrtiny charitních pracovníků připomínají, jak nedostupné nebo předražené bylo vybavení jako roušky, rukavice či obleky. Jakkoliv první vlnu zaměstnanci zdravotně zvládli, v té druhé a třetí mnohdy onemocněli nebo museli jít do karantény, případně byli s dětmi na ošetřovném.

Práce zaměstnanců Charity se také obměnila. Pomáhali třeba chudším klientům, kteří nemohli svým dětem umožnit distanční výuku, protože jim chyběla technika a internet. „Zde nastoupili pracovníci našich terénních služeb, kteří děti doučovali. Bylo to na hraně zákona o sociálních službách,“ připouští Curylo.

Nyní Charita ČR upozorňuje na to, že někteří lidé nad 60 let dosud nebyli očkováni – třeba proto, že čekají na registraci u svého praktického lékaře, kterému důvěřují. Klíčová je nyní podle Curyla také podpora v nezaměstnanosti a rekvalifikace pro lidi, kteří přišli o práci.