„Ani dnes nedokážu přesně ‚vysvětlit‘, proč jsme se rozhodli pro adopci, třebaže jsme netrpěli neplodností. Nedokážu vysvětlit vnitřní sílu, díky níž jsme toužili milovat ‚pošramocené‘ dítě,“ napsala ve svých zápiskách Clotilde Noëlová. „Bylo to volání lásky… Vybrali jsme si jen to, že tohle dítě chceme milovat,“ dodala mladá Francouzka.

Právě její postřehy, které začala psát (vzala pero a otevřela sešit bez jakékoliv další ambice), jen „aby ten mocný proud života neupadl v zapomnění“, vyšly knižně v několika vydáních ve francouzštině a nyní i česky s názvem Vypadlá z hnízda (Paulínky, 2021). „Podobně jako když nějaký badatel běhá od jednoho člověka k druhému, v ruce třímá svůj objev a jásá radostí, i my jsme měli chuť mluvit o světle, o radosti, o vnitřním pokoji, jichž se nám od těchto křehkých bytůstek dostávalo,“ píše autorka o vlastních zkušenostech s handicapovanými dětmi.

V knize také vysvětluje, že tuto cestu vnímají s manželem naprosto zřetelně jako své povolání. Ta touha přijmout dítě s handicapem se zrodila vlastně už po narození čtvrtého dítěte. A postupně zrála… Ale setkávala se také s nepřijetím, nepochopením. Zvlášť různých odborníků, psychiatrů, doktorů, posudkových komisí a těch, kdo měli rozhodnout o umístění či neumístění.

Přestože o děti s postižením jevilo zájem jen velmi málo rodin, z nějakého důvodu Noëlovým neustále zaznívalo: Ne. Tohle byrokratické martyrium trvalo dva roky. „Dítě s handicapem chceme proto, že právě tyto děti potřebují rodinu. Bezproblémových dětí k adopci je málo a snadno nacházejí náhradní rodiče. Jelikož my nemáme problém mít vlastní děti, bylo by absurdní, abychom usilovali o ty ‚žádané‘ děti. Neurčujeme si ani nějaký konkrétní handicap, chceme se přizpůsobit specifickým potřebám…,“ vysvětlovali opakovaně. Mnohým se to zdálo podezřelé, nevěrohodné. Opravdu je vám jedno, jakou barvu pleti bude mít? Co když bude nevidomé? Co když nebude opětovat vaši lásku?

„Únor 2013. Ubíhají dny, týdny, měsíce… A pořád žádné konkrétní datum, kdy bychom se s tebou mohli setkat. Pokouší se o mě velká sklíčenost,“ píše do svých sešitů Clotilde jakýsi dopis svému budoucímu adoptivnímu dítěti (dnes už víme, že dceři). Mnohokrát se zdálo, že je vše prohrané. Dokonce v jeden okamžik po naprosto překroucené výpovědi psychiatričky Noëlovi dostali strach, aby jim nebyly odebrány i jejich vlastní děti. Mnozí jim radili, aby to už vzdali. A přece – o tři měsíce později se dozvídají, že se stali novými rodiči půlroční Marušky s Downovým syndromem.

„Památného 24. května 2013, kdy jsme s manželem s láskou přijali Marušku za svou dceru, jsme začali zakoušet, že cesta k přijetí handicapu, na níž se můžeme zblízka dotýkat lidské křehkosti, není cestou vyprahlou,“ píše autorka v knize a dodává, jak na vlastní kůži zakusili, že milovat někoho takového, jaký je, znamená kráčet neuvěřitelně „plodnou, až výbušnou“ cestou. Později si vzali další dvě děti z kojeneckých ústavů: v roce 2016 Marii Garance, která přišla na svět s těžkým vícečetným handicapem a bude celý život odkázaná na pomoc druhých, a o tři roky později malého Federica s mozkovou nemocí. Seznámili se také s rodinami, které měly postižené dítě, a založili asociaci „Tombée du nid“ (Vypadlá z hnízda), aby upozornili na děti a dospívající s handicapem. Založili rovněž školu pro děti se specifickými potřebami vzdělávání – a ve francouzštině vydali ještě další dvě knihy.