Ano, i když jsme na dovolené, máme se aktivně účastnit společenství bratří a sester, kteří touží po Božím slovu a eucharistické oběti. Svolává nás přece sám Bůh („To čiňte na mou památku“) a jako dobrý Otec přejímá iniciativu a umožňuje setkání „v Duchu a Pravdě“. Už první křesťané setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Jak zdůrazňuje koncil, a od té doby se církev nikdy nepřestala shromažďovat k slavení velikonočního tajemství – ať byla zahnána do katakomb, nebo slavila Pánovu oběť v nádheře katedrál. Proto je Kristus v liturgii církve stále přítomen, jak to jasně dokazují jeho slova: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ Církev je si toho vědoma a podle toho také stanoví pravidla pro platné slavení mešní oběti. Koná to s náležitou pokorou, a v důsledku toho nikde nenajdeme ani slůvko nějakého časového omezení, pokud jde o délku tohoto tajemného obřadu, kdy sám Boží Syn sestupuje mezi shromážděný Boží lid. Všichni zúčastnění, celebrující kněz i přítomní věřící, mají být náležitě soustředěni, prosit o odpuštění svých vin a s pokorou přijmout svátostné dary Boží lásky a oběti. Svatý farář Arský v jedné promluvě řekl: „Všechny dobré skutky dohromady nemají cenu jediné mešní oběti, neboť jsou činy jen lidskými. Mše je však Božím dílem. V ní je to sám Bůh, který pro nás obětuje své tělo a krev. Na slovo kněze sestupuje Pán z nebe a uzavírá se do malé hostie. Po proměňování přichází milý Bůh mezi nás…“

Buďme tedy aktivními křesťany, v jejichž srdci, slovech i činech Kristova milost opravdu žije, i když musíme překonávat své nedokonalosti a bývá nám nepříjemné zapřít se a překročit sami sebe, abychom pokorně přijali Boží vůli. A to i tehdy, když nám někdo z Božích služebníků nevyhovuje.