Jdu centrem Paříže, jedna luxusní čtvrť střídá druhou, jedna známější módní značka jinou. A najednou je tu útulné náměstí a bazilika Notre Dame des Victoires (Panny Marie Vítězné).

Poutní svatyně ze 17. století byla oblíbeným místem Ludvíka a Zélie Martinových, rodičů sv. Terezie z Lisieux, kteří byli svatořečeni jako první manželský pár v historii církve. Ludvík sem chodil, když se v Paříži učil hodinářem. Modlil se za svou životní cestu. O jeho vztahu k místu svědčí dopis, který v roce 1863 napsal Zélii, se kterou byl už pět let sezdán. „Měl jsem potěšení jít ke sv. přijímání u Panny Marie Vítězné, což je jako malý ráj na zemi.“ Týž rok také Zélie prosí svého bratra Isidora v Paříži na studiích: „Bydlíš blízko Notre Dame des Victoires. Denně tam zajdi a pomodli se Zdrávas u Panny Marie. Budu šťastnější víc, než kdybys mi poslal celou Paříž.“ Jak hodinář Ludvík, tak krajkářka Zélie uvažovali o klášterním životě, oběma to však bylo vymluveno. A tak se Zélie modlila, aby měli co nejvíce dětí – a ty aby zasvětily život Bohu. Z devíti tak učinilo pět! Oba rodiče vedli děti k úctě k Bohu a Panně Marii.

Když nejmladší Terezie v devíti letech vážně onemocněla, to už její matka nežila, modlila se k nebeské Matce. Lékaři byli bezradní. Terezie později vypráví: „Uviděla jsem zarmouceného tatínka vejít do pokoje, kde jsem ležela. Poslal několik mincí do Paříže, do chrámu Panny Marie Vítězné, aby tam sloužili mše sv. za uzdravení jeho ubohé holčičky. Jak se mě dotkla jeho víra a láska! Nejradši bych vyskočila a řekla mu, že jsem se uzdravila, ale falešných nadějí už bylo mnoho a byl zapotřebí zázrak. A Panna Maria ho nakonec udělala.“ Na konci novény, 13. května 1883, měla Terezička vidění Panny Marie, jak se na ni usmála. A najednou byla zdravá. Když o pár let později míří do Říma požádat o povolení vstoupit v 15 letech ke karmelitkám, cestou v pařížském chrámu poděkuje za uzdravení. O Panně Marii už mluví jen jako o Mamince.

Zdá se, že u svatořečení tří členů rodiny Martinových nezůstane. Vloni byla uzavřena první etapa kanonizačního procesu její „nesnesitelné“ sestry Léonie. Mohou za to četné poutě k jejímu hrobu a svědectví o vyslyšených prosbách rodičů, kteří mají nezvedené děti.

KATEŘINA KOUBOVÁ, šéfredaktorka Katolického týdeníku