Celá epocha, ve které sv. Ludmila žila, procházela radikální duchovní proměnou. Do doposud pohanských Čech přichází Kristova radostná zpráva, a to jak ze Západu (v roce 845 bylo v Řezně pokřtěno 14 českých velmožů), tak i z Byzantské říše, z úst věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje.

Šíření křesťanství je spojené zejména s knížetem Bořivojem a jeho manželkou sv. Ludmilou. Bořivoj byl pokřtěn od biskupa Metoděje před rokem 885 na Velké Moravě za přítomnosti moravského vládce Svatopluka a jeho družiny. Ludmila přijala křest později, pravděpodobně na Levém Hradci od Metodějových žáků, k nimž patřil i kněz Kaich. Možná už v té době zde stál dřevěný kostel sv. Klimenta, později přestavěný na kamenný. Zasvěcení kostela sv. Klimentu odkazuje k cyrilometodějské tradici, neboť ostatky tohoto papeže nalezli oba soluňští bratři v Chersonu na Krymu, přivezli je s sebou na Velkou Moravu a později do Říma.

Dvě kněžny

Podle Kristiánovy legendy se proti pokřtěnému knížeti v roce 883 vzbouřili čeští velmožové a Bořivoj s rodinou uprchl na Velkou Moravu. O dva roky později se na trůn vrátil a zvolil za své sídlo areál dnešního Pražského hradu. Sem je situován i kamenný stolec, jenž byl starým kultovním místem a na němž byla nastolována přemyslovská knížata. Bořivojovým nástupcem se stal jeho starší syn Spytihněv I. V roce 907 pod náporem Maďarů padla Velkomoravská říše. Když Spytihněv v roce 915 umírá, českým knížetem se stává jeho bratr Vratislav I., který se oženil s kněžnou Drahomírou ze Stodor.

Stodorané byli v té době již křesťané a Drahomíra tedy nebyla pohanka. S manželem měla šest dětí: dva syny Václava a Boleslava a čtyři dcery, z nichž jménem známe pouze Přibyslavu. Kněžna Ludmila věnovala velkou péči svým vnukům Boleslavovi a Václavovi. Po Vratislavově smrti (roku 921) kmenové shromáždění rozhodlo o rozdělení moci obou kněžen. Ludmile byla svěřena péče o budoucího knížete Václava a podle legend ho na Tetíně v přítomnosti kněze Kaicha vyučovala slovanskému písmu. Kněžna Drahomíra zastupovala nezletilého Václava na knížecím stolci.

Smrt a úcta sv. Ludmily

Obě ženy rozděloval konflikt, který musíme vidět ve světle nových politických vztahů. Bavorský vévoda Arnulf se pokořil v roce 921 saskému králi Jindřichu I. zvanému Ptáčník. Drahomíra se orientovala na Bavorsko, zatímco Ludmila zůstávala věrná saské straně. Politicky oslabená Ludmila se uchýlila na Tetín, kde byla v noci z 15. na 16. září 921 uškrcena vlastním závojem Tunnou a Gommonem, ozbrojenci severského původu z družiny kněžny Drahomíry. Její tělo zabalené do textilie bylo pohřbeno na Tetíně v hrobě, který byl snad nejprve skrytý. Aby potlačila Ludmilinu památku, nechala Drahomíra nad hrobem postavit kostel sv. archanděla Michaela.

V roce 925 se kníže Václav rozhodl ostatky své babičky vyzvednout z hrobu a její tělo bylo podle legendy shledáno neporušené. Následně bylo přeneseno do baziliky sv. Jiří na Pražském hradě a bylo pohřbeno řezenským biskupem před oltářem sv. Kříže, jenž se nacházel před chórem. Přenesení těla (translatio) lze chápat jako jeden z projevů svatořečení. Václav donutil svou matku Drahomíru odejít do vyhnanství. Ve 13. století pak bylo tělo kněžny Ludmily vyzdviženo a umístěno v drahocenné schráně za hlavním oltářem v chóru baziliky a po roce 1371 bylo přeneseno do kaple sv. Ludmily a uloženo v nové figurální tumbě, vytesané parléřovskou hutí.

Zásadní úloha pak byla přisouzena této světici v historii staroboleslavského Palladia – malého mariánského kovového reliéfního obrazu z přelomu 14. a 15. století. Podle barokní legendické literatury (např. Wilhelm Gumppenberg, Atlas Marianus, 1650) měla Palladium obdržet kněžna Ludmila při křtu od biskupa Metoděje a následně jej věnovat svému vnuku Václavovi. Podle jiné verze legendy dala Ludmila Palladium zhotovit z kovu pocházejícího z rozlité pohanské modly Krosiny.

Počátky našich křesťanských dějin byly tak poznamenány utrpením dvou mučedníků z rodu Přemyslovců: sv. Ludmily a jejího vnuka sv. Václava. Také životní příběhy sv. Metoděje a jeho žáků byly pohnuté a poznamenané utrpením. Již v raně křesťanské době se věřilo, že krev mučedníků je životodárnou silou pro křesťany. Nechť je občerstvením pro časnost i věčnost nám všem.

O autorovi| JAN ROYT, historik umění