Na mapě připomíná Broumovsko ušní boltec, který je k zemské desce od roku 1706 přivrtán vývrtkou Brokoff ova sloupu na náměstí v Broumově. Nebo lalok, který visí u hrdla Náchoda a chvěje se. Nebo je to obrys paty, která se hluboce zabořila do hlíny, a kolem ní vystouply kopce. Věnec kopců, který území chrání i svírá. Existuje tu specifické podnebí. Když za kopci v Polici prší, tady svítí slunce. A obráceně. Prastará a zručně kultivovaná krajina. Zabydlená. Statky do čtverce, síťoví cest, pole modrého lnu, aleje, řeka Stěnava, železnice, textilky, komíny, vilky, mlýny, gasthausy, výletní restaurace, barokní kostely, Boží muka a benediktinský klášter, který z dálky připomíná Alcázar v Toledu, známý z El Grecova obrazu. Klášterní komplex – mohutná almara na strmém návrší. Její šuplíky jsou cely benediktinských řeholníků a pevně spočívá v kraji jako jeho jistota. Stěnava sténá na jezu pod klášterem, z komínů se valí dlouhé dýmy. Jaro a léto roku 1945 však tento kraj navždy změní.

Jaro 1945

Šonov (Schönau). Ves se jako dlouhá tkanička táhne sedmikilometrovým údolím podél potoka. Do okresního města Broumov je to šest kilometrů silnicí, kterou lemují aleje vzrostlých stromů. Před válkou měl Šonov 327 čísel popisných, z toho 63 velkých selských dvorů. A 1085 obyvatel, z toho 1033 Němců a 19 Čechů. Farní a hřbitovní kostel, baptistická modlitebna, fara, škola, pošta. Pekař, čtyři mlýny, sedm hospod, tři obchody s potravinami, řezník, tři trafiky, čtyři kováři, dva koláři, dva sedláři, tři krejčí, dva ševci, dva kramáři, bednář, dva truhláři, holič, porodní asistentka, doškař, košíkář a výrobce košťat. Oddělení pohraniční stráže, ve vsi existovalo také hasičské družstvo, kapela o patnácti muzikantech, kostelní sbor, cyklistický spolek, tělocvičná jednota Jahn. V roce 1938 v obci vyhrála volby Sudetoněmecká strana s převahou 563 hlasů. Komunisté dostali 37 hlasů, Německá sociální demokracie 53 hlasů.

Současnost: V Šonově mateřská škola, vyrabované kostely, fara s propadlou střechou v dezolátním stavu, 299 obyvatel, dům seniorů, turistická ubytovna, několik penzionů. Mnohé selské statky zanikly, byly vybydleny a strženy. Prezidentské volby v roce 2018: Miloš Zeman 100 hlasů, Jiří Drahoš 52 hlasů; volby do parlamentu v roce 2017: ANO 35,65%, KSČM 20,93 %, Okamura 16,27 %, Piráti 7,75 %, ČSSD 6,97 %, ODS 6,20 %.

Kříž na místě vraždy

Celým údolím se nese úzkostné bučení krav z pastvin a strání. Vítá mě na prahu podlouhlého žlutavého stavení. Dopíná si modrý pletený svetr. „Ukážu vám to,“ ochotně hlásí, „sám byste to asi těžko našel.“ Mohutným vousem a dlouhými vlasy připomíná venkovského rabína. Stanislav Pitaš, ročník 1957. Přezdívaný Guma. Pochází z Kocbeře u Dvora Králové, ale zapadlý Šonov u polské hranice se mu stal domovem. V roce 1980 podepsal Chartu 77. S radostí. Co se mu mohlo jako dělníkovi stát? Níže už přece nelze sestoupit a komunistický režim dělnictvo preferoval. A přece – v letech 1985 až 1989 byl Pitaš třikrát vězněn – za snižování vážnosti prezidenta Husáka, za napadení veřejného činitele a za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.

V Šonově se po revoluci občansky angažoval, jeden čas místostarostoval, vedl hospodu a provozuje penzion, v kostele sv. Markéty pořádal koncerty na jeho záchranu, zval do zapadákova literáty a muzikanty. Odkrýval historii chalupy, ve které bydlí, hospody, kterou provozoval, a statků, které ještě stojí. Od té doby, co slyšel o zamordovaných farářích, přemýšlel, jak by jejich památku připomenul. Ves mlčela. Pouze Rudolf Holý, premonstrátský jáhen, místní rodák a obyvatel, se léta stará o jejich hrob a před několika roky nechal vytvořit nový náhrobek. Až v létě 2011 Standovi Pitašovi docvaklo, co má udělat. Ve stodole stloukl třímetrový dřevěný kříž. Připevnil k němu dvě tabulky a odvezl na kárce za autem nad ves. Druhou půlku cesty kříž nesl na zádech do lesa na místo vraždy. A vztyčil jej. Bylo 24. srpna 2011.

Dva benediktinští bratři

Oba byli benediktiny a členy jedné klášterní komunity. Ale válka je rozházela do různých stran. Sešli se až v Šonově v létě 1945. Ale tito dva se znali takřka od narození. Přesněji, ten o generaci starší, profesor Prause, mohl toho mladšího znát od kolébky, ze společné rodné vsi Heřmánkovice (Hermsdorf in Böhmen). A také ho později učil na gymnáziu. Měl k němu vztah otcovského přítele, ochránce a zasvětitele. Spojilo je posledních čtrnáct dní života na jedné faře, cesta nocí, smrt i společný hrob. Ten starší, postavou menší a obéznější, prostovlasý, kulatého obličeje s brýlemi, se jmenoval Julius Prause, řeholním jménem Albanus. Ten o třiadvacet let mladší, vyšší, hubenější a melancholičtější, byl Alfons Schmitt, řeholním jménem Ansgar. Dne 24. srpna jejich faru navštívila soldateska českých vojáků, pod vedením jistého Václava Hamzy z broumovského výcvikového střediska SNB. Faru a kostely vyplenili a posilněni alkoholem oba benediktiny v lese nad vsí surově zavraždili. I když později vypovídali a k vraždě se přiznali, nikdy nebyli potrestáni. Někteří z nich dožívali v Broumově, jeden v kariéře postoupil až do Prahy jako vysoký úředník na komunistickém Úřadu vlády.

Sakristie s klekátkem a úzká kazatelna

P. Martin Lanži, současný broumovský farář, který spravuje také farnost Zdoňov, mi půjčuje klíče od kostela. S kamarády Tomášem a Petrem jedeme do bývalého Merkelsdorfu. Mohutná patrová fara má žlutavou omítku a dole pod ní, v bývalém parčíku, trčí torzo pískovcového, v roce 1945 rozmláceného mohutného pomníku padlým z první světové války. Na nově zrekonstruované faře žije mladá rodina. Po schodech projdeme zaklenutou branou, kde je dnes umístěna pamětní deska věnovaná Cölestinu Baierovi (autoři desky faráři ubrali deset let života). Na hřbitově kolem kostela je několik expresionistických plastik sochaře Emila Schwantnera a z řady oválných porcelánových podobenek na nás hledí tváře pohřbených, které postupně vybledávají, stávají se matnými obrysy a brzy budou dešti smyty úplně. V bývalé márnici stojí původní pitevní stůl s plechovým povrchem, druhá deska připomínající zavražděné včetně P. Baiera a malé březové křížky za skoro sedm desítek zdoňovských chlapů, padlých příslušníků wehrmachtu v Rusku a Rumunsku. Odemykáme dveře a mříž a vstupujeme do zdoňovského chrámu. Atmosféra nenahraditelné absence vylikvidované obce. A přesto, jako kdyby teprve před nedávnem farář a jeho družina odešli.

Farář jako dub

Farář Cölestin Baier působil ve Zdoňově bezmála půl století. Přišel sem hned po svém vysvěcení na kněze v roce 1901. Stal se doslova inventářem místa, nezbytnou součástí. Vrostl do Zdoňova jako dub. I svojí robustní postavou (s výrazně zakulaceným břichem) vzbuzoval respekt. Stovky novorozeňat pokřtil, nespočet lidí oddával nebo vyprovázel v čele pohřebních průvodů. Se svými farníky prožil dvě války, euforii na konci 30. let i porážku nacistického režimu. Takový kněz je nedílnou součástí obecního života jako kapitán zaoceánské lodi. Svítící okna fary jsou jistotou vesnice, podobně jako vyzvánění zvonů v poledne.

V úterý 10. července 1945 provedou na zdoňovské faře rozsáhlou razii funkcionáři Místní správní komise a dva členové finanční stráže. Prolezou faru od sklepů až po půdu, postele, skříně, zásuvky, vše rozhrabou a věci vyhází na podlahu. Prolezou přilehlé hospodářské budovy a budou slídit v kostele. Nakonec v hospodářské budově, přiléhající k faře, najdou loveckou pušku a v kůlně na nářadí pancéřovou pěst. Kůlny se seníkem měl pronajaty místní občan Robert Rücker. Farář o zbraních nevěděl. Přesto byl se svojí hospodyní Terezií Prochaskovou zatčen. A společně s nimi i Antonie Rückerová a její tchán Robert Rücker. Po několika dnech tvrdých výslechů byli všichni čtyři vyvedeni z teplického vězení a vedeni nad město k popravě.

Tehdejší teplický farář Josef Nosse ve svých vzpomínkách uvádí: „Zhruba ve 20.15 hod byly oběti vyvedeny z lágru. Farář prý vypadal, jako by ho hodně zřídili, ženy plakaly. Na cestě k popravišti je stařičký kněz utěšoval slovy, kterými za svého působení vždy utěšoval na věčnost se vydávající duše nebo nad hroby postávající pozůstalé: Leutin, weint nicht, ´sgeht heim, ´sgeht heim. – Lidičky, neplačte, jde se domů, jde se domů.“ Pater Nosse uslyšel ze dvora své fary tři salvy a po nich ještě několik jednotlivých výstřelů. Ve svých vzpomínkách dodává: „Podíval jsem se na hodiny. Bylo 20.30 hod. V té minutě jsem ztratil kus své duše. Všichni zbledli. Ještě týž večer bylo známo všem teplickým, že farář Baier, i mimo svou farnost pověstný a vážený lidový kazatel, již nežije.“

Živoření není život

Vracím se do Šonova. „Na mě to působilo strašně depresivně,“ vypráví mi Stanislav Pitaš, když spolu jdeme ke kříži nad ves, kde byli zavražděni dva benediktini. „Myslím tím to zapomnění a přítomnost zla, které přitáhlo s rabujícími rudými gardami a jinými neřády. Vrazi nebyli potrestáni a ta vražda leží jako kletba na celém tomhle kraji. Neučinilo se nic ke smíření. Považoval jsem za svoji povinnost tady ten kříž postavit. Kvůli sobě a budoucím.“ Ještě dnes je možné v již vzrostlém l ese nalézt onu hrobovou prohlubeň, ve které byla zahrabána obě těla benediktinů. Tlí v ní listí, hned vedle pod malým smrkem je vyležené místo od srny.

Tabulka, připevněná Pitašem na kříži, nese nápis: „Na tomto místě byli dne 24. 8. 1945 příslušníky českého strážního oddílu zavražděni prof. Dr. Alban Prause a pater Ansgar Schmitt, benediktinští kněží ze Šonova. Kdo nechce znát svoji minulost, nemá ani budoucnost.“ A na druhé tabulce autor dodal: „Tento kříž vyrobil a na svých zádech donesl ateista,,rebel bez příčiny‘ Stanislav G. Pitaš. Šonov čp. 37.“ A malým písmem je dole ještě dodáno: „Žijte tak, abyste se nemuseli za svůj život stydět. Žijte tak, abyste byli pro ostatní motivací. Žijte pro radost i nenávist ostatních. Žijte tak, jako byste měli zítra zemřít. Žijte, proboha žijte, živoření není život.“

O autorovi| Miloš Doležal

Autor je publicista, právě dokončuje knihu o poválečném létě v Čechách