Jan Křtitel byl synem kněze Zachariáše a jeho manželky Alžběty. Když se Alžbětě narodil chlapec, dali mu jméno Jan. Jméno Jan znamenalo „Hospodin je milostivý“, případně „Hospodin požehnal“. Hospodin byl milostivý, neboť Janovo narození bylo jedním ze znamení vztahujících se k těm, které si Hospodin vyvolil. Jan začal veřejně působit „v patnáctém roce vlády císaře Theberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes tetrarchou v Galileji… “ (Lk 3,1). Bylo to zhruba v letech 27 až 28 po Kristu.

Jan nosil jednoduchý oděv z velbloudí srsti a kožený pás kolem boků. Živil se jednoduchou stravou. Pohyboval se v blízkosti mělčin řeky Jordánu a vyzýval lidi k pokání. Kajícníky z různých společenských vrstev nabádal ke změně smýšlení a života. Janovy pokyny byly velice praktické (srov. Lk 3,10-14). Počet jeho posluchačů rostl a po celé zemi se šířilo jeho slovo. Posluchače, kteří projevili ochotu k nápravě života a vyznali své hříchy, křtil vodou z Jordánu. Proto je nazýván „Křtitelem“.

Křtitelovo poselství

Jan byl stejně jako Ježíš zvěstovatelem Božího království. Nechtěl však, aby si ho lidé pletli s Mesiášem. Jeho výzvy k pokání se týkaly všech Izraelitů bez rozdílu. Odvolávání se na dědičnou příslušnost k Božímu lidu nebude při posledním soudu bráno v potaz (srov. Mt 3,7-10). Už nikdo se nemůže spoléhat na záruky dané Božímu lidu ani na vlastní „zbožnost“. V Janově kázání ožívá poselství starozákonních proroků o Božím soudu. A také zpráva o neodkladné blízkosti Božího království a poslední hodině světa.

Janovi zřejmě nebylo lhostejné, co na jeho slova řeknou chrámoví kněží či farizejové, žijící s pocitem vlastní dokonalosti. Jan Křtitel je proto z křesťanského pohledu označován jako poslední prorok První smlouvy (Starého zákona). A ten, jehož příchod oznamoval, přišel, aby Zákon naplnil. Tak začalo období Druhé smlouvy (Nového zákona). Kdo věří v možnost proměny světa, začíná ho svou vírou reálně měnit. Příchodem toho, o němž káže Jan Křtitel, ta možnost nastává: možnost osvobození světa od arogance moci. Zdánlivý neúspěch veřejného působení Jana Křtitele a Ježíše z Nazaretu měl své velikonoční pokračování.

Janův křest

Janův křest má smysl jen v souvislosti s koncem tohoto světa a soudem. Má eschatologický charakter jakožto „křest pokání“ (Mk 1,4). Pokřtěný je připraven a označen pro budoucí „Mesiášův křest“, a tak ochráněn před soudem. Jan se ptá Ježíše, který k němu přichází, aby se nechal pokřtít: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“ Janova otázka není pouhým výrazem skromnosti, stejně jako Ježíšova odpověď: „Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli“ (Mt 3,14-15) není jen výrazem jeho pokory.

Jejich rozhovor musíme vnímat v souvislosti s Janovou řečí o Mesiáši – soudci světa a jeho křtu. Teprve pak bude otázka i odpověď srozumitelná. Čas mého (Janova) křtu skončil, nyní přišel čas tvého (Ježíšova) křtu „Duchem a ohněm“. A Jan plný neklidu se ptá: Proč Mesiáš – Křtitel přichází mezi hříšníky jako ten, kdo je křtěn, a zároveň jako soudce světa? Odpověď zní: tak to má být, aby se naplnila Boží spravedlnost.

O autorovi| Štefan Šrobár, Autor je povoláním vědecký pracovník v oboru ochrany rostlin. Po ukončení studia teologie se věnuje teologické publicistice a přednáškové činnosti