Jairos přistupuje k Ježíši hned, jak vystoupil z lodě, zřejmě na něj už nějakou dobu čekal, a prosí ho opravdu srdceryvně: „Moje dceruška umírá!“ (Mk 5,23). Své dítě má velmi rád. Navíc se předtím musel zřejmě velmi bolestivě rozhodovat, jestli zůstane doma se svou dcerou v její těžké chvíli, nebo ji opustí a půjde hledat Ježíše. A když nakonec odešel, riskoval, že ji už živou neuvidí. Celou záležitost musel pustit ze svých rukou – už to nebude on, kdo se o dceru postará a kdo zajistí všechno, co potřebuje.

Nemít čas na přípravu biblické hodiny

A když se zdá, že jdou pozdě, vyslechne si Jairos od lidí ze svého domu: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ (Mk 5,35). Za tímto ne příliš citlivým sdělením je cítit výčitku: „Odešel jsi od dcery v její poslední chvíli a k čemu ti to bylo? Teď vidíš, že vkládat její život do rukou Ježíše nebyl zrovna moc dobrý nápad.“ A Ježíš nic nevysvětluje, jen dodá: „Neboj se, jen věř.“ (Mk 5,36).

Tato Jairova zkušenost je samozřejmě přenosná i na naše starosti. Abychom mohli předat lidi a záležitosti svého života Pánu, vyžaduje to často nutnost je nejdřív pustit ze svých rukou, v jistém smyslu je opustit, vzdálit se od nich, riskovat, že když se jich Ježíš neujme, nebudeme už moci svou silou přispět.

Papež Benedikt XVI. zdůrazňoval kněžím, že jejich nejdůležitější povinností, která by měla stát na prvním místě před všemi pastoračními aktivitami, je modlit se za farnost. Samozřejmě, že to lze vztáhnout i na jiná životní povolání: první povinností rodičů je modlit se za své děti, prvním úkolem manžela je modlit se za svou manželku a naopak. Nicméně modlit se pro kněze mnohdy znamená nemít čas na přípravu biblické hodiny a pro mámu od dětí nemít čas na vyžehlení prádla. Aby člověk mohl druhé lidi předložit Ježíši, někdy musí zahodit to, co by pro ně moc rád udělal. Od modlitby pak odchází s pocitem, že promarnil čas, který by mohl využít plodněji. A jen temná víra dává sílu pokračovat, i když si smysl svého konání nemůže člověk exaktně ověřit.

Jsme zoufalí, když nám to nejde

Ježíš mohl Jaira třeba vyhledat sám a nečekat, až se rozhodne, že dceru opustí v její nejtěžší hodině. Ale co když to, že Jairos pustí celou záležitost ze svých rukou, je nutnou podmínkou k tomu, aby se do toho Pán mohl vložit? Nemůže snad Bůh nedočkavě čekat, až konečně narazíme, když se o různé věci svého života staráme jen svými silami, protože pak už ho k tomu konečně pustíme?

Snažíme se vychovávat své děti a jsme zoufalí, když vidíme, jak nám to nejde. Snažíme se pracovat na sobě, abychom překonali své nedokonalosti, a jsme zoufalí z toho, že jsme čím dál tím horší. Ve svých farnostech se snažíme organizovat nejrůznější pastorační aktivity a velmi se divíme, že to lidi moc neoslovuje. A kdo ví, jestli se Bůh netěší na okamžik, kdy to všechno zkrachuje, protože pak mu možná dovolíme, aby se to stalo jeho záležitostí.

A ještě si všimněme, že pustit všechno ze svých rukou pro Jaira neznamená jít si sednout na lavičku za dům a nic nedělat. Předtím zřejmě všemi svými silami o dcerku pečoval, teď všemi svými silami hledá Ježíše a snaží se ho přesvědčit, aby šel s ním. Opět to vyžaduje jeho námahu, opět jde do toho naplno, jen investuje své síly jinam.

Uprostřed příběhu se do toho ještě vloží žena trpící krvotokem. Evangelista nás informuje, že podstoupila mnohé léčení, vynaložila všechno, co měla, nic jí nepomohlo. Nikde kolem sebe nenachází nic, co by jí mohlo být lékem. A právě v této chvíli, kdy všechno zkrachovalo, kdy došly peníze a kdy už není naděje, si všímá Ježíše. Dokud ještě existovaly léčebné metody, které mohla ozkoušet, dokud to ještě měla ve svých rukou, neměla zřejmě důvod, proč by se měla zezadu dotýkat Pánových šatů.

Pokud i nám něco vypadlo z rukou nebo pokud jsme se rozhodli, že by to v našich rukou nemuselo vězet zas až tak pevně, pojďme se nechat Jairem a touto ženou dovést k tomu, který uprostřed našich pochybností, jestli to má vlastně smysl, šeptá: „Neboj se, jen věř.“

O autorovi| P. Pavel Petrašovský, Autor je administrátorem farnosti u katedrály sv. Bartoloměje v Plzni