Číhošťský kněz nemotorně stoupá na kazatelnu a následně tahá za lanka. Zmláceného, ve smrtelné agonii a sotva stojícího P. Josefa Toufara komunisté zneužili v propagandistickém snímku, aby veřejnosti předestřeli svou verzi tzv. číhošťského zázraku. Tyto scény z 50. let se mi vybavily minulý týden, když médii prolétla „upřímná výpověď“ Ramana Prataseviče, kde chválí běloruského diktátora Alexandra Lukašenky. Opoziční novinář, kterého běloruské bezpečnostní složky vyvlekly z fakticky uneseného letadla, na nich má nepřítomný výraz a záběry tváře má rozostřené, asi aby nebyly vidět známky po násilí. Cenzorům ovšem unikly záběry na novinářova zápěstí, na kterých jsou dobře vidět stopy po dlouhém pobytu v poutech.

Těžko to svést na to, že Pratasevič upadl ve sprše. Mnohem pravděpodobnější varianta je, že kousek za našimi humny bují státní teror, ne nepodobný praktikám Severní Koreje. Lukašenka sice vystupuje jako bodrý strýc, na covid doporučuje „vodku a saunu“, ale ve skutečnosti je krutý řezník. Otázkou však je, jak se k tomu postavíme my. Nejen v polských katolických kruzích sílí přesvědčení, že Západ nedělá dost. Víme sice, že i sebekrutější režim jednou padne, ale ani Haagské tribunály zmařené životy nevrátí. Zkušenost také říká, že sankční seznamy a diplomatické nóty mají v těchto situacích jen omezený vliv. Poučme se tedy a nedejme vzniknout novým Srebrenicím nebo Rwandám.