Před časem jsem si stáhl do mobilu aplikaci francouzských židů „Tehilim“, psáno ovšem hebrejsky, česky jsou to „Žalmy“. Na každý den je zde pěkně po verších hebrejsky rozepsán jeden z nich s následným francouzským komentářem, který vychází z myšlenek nejslavnějších rabínů. Hebrejštinu jsem sice už dost zapomněl, ale jako doplněk k breviáři mi to občas přijde docela fajn.

Nedávno mne přitom však potkalo veliké překvapení. Jednou z odpovědí k žalmům, na kterou jsme z kostela zvyklí, je „Miluji Tě, Hospodine, má-á sí-ílo.“ Jedná se o začátek žalmu 18 (19), který ovšem podle ekumenického překladu začíná slovy „Miluji tě VROUCNĚ, Hospodine, moje sílo“. Nakolik jsem byl schopen dohledat, při katolické liturgii i při modlitbě breviáře se bez onoho „vroucně“ (nebo něčeho podobného) obejdeme.

Co je tedy v původním hebrejském textu? No na to mne právě upozornila zmíněná aplikace. Hebrejsky „milovat“ se řekne „ahav“, ale v žalmu 18 zcela překvapivě stojí „racham“ a to je úplně jiný svět! Semitské jazyky fungují v tzv. kořenech o třech souhláskách, a tak kořen r-ch-m může v různých z nich znamenat např. „být jemný“, „být milý“, „být široký“ (a tedy snad přeneseně velkorysý), „být laskavý“, „být soucitný“, „být nakloněn“, „oblíbit si“. V hebrejštině se kořene používá jak pro vyjádření toho, že druhého milujeme, tak i toho, že vůči němu cítíme soucit. „Rachamím“ je slitování a „rechem“ mateřské lůno! Já tedy tento kořen vnímám i jako vyjádření velkorysé lásky, která jediná probouzí život v tom, koho milujeme.

Co se tím ale chce říci ve vztahu k Bohu? Není tomu spíše opačně, tedy že Bůh je milosrdnou láskou k člověku a že právě tato láska je mu zdrojem života? Odvažuji se tvrdit, že se jedná o proces vzájemný a že „milovat něžně“ je něco víc než jen tak „milovat“.

„Jsi smyslem mého života,“ říkáváme tomu, koho milujeme. Umím si představit to říci milovanému člověku a umím to říci i Bohu. Snad nepohorším, ale aby láska došla naplnění, umím si představit i to, že to Bůh říká mně.