Vzpomínka P. Marka Váchy

Rozhodující proměny v dějinách světa byly bezesporu spolupůsobeny dušemi, o nichž žádná dějepisná kniha nepojednává. A kterým duším vděčíme za ty rozhodující proměny v našem osobním životě, to se dozvíme až v ten den, v němž bude všechno skryté odhaleno,“ napsal papež František v exhortaci Gaudete et exsultate (Radujte se a jásejte).

Zděsil jsem se, když mi redaktor z Katolického týdeníku volal. Tak málo toho znám, jen chvíli jsem mohl nahlédnout, neumím to napsat, ať píší jiní! Pak jsme se domluvili, že to nebude o jeho cenách ani o kostelích. Stejně bych o nich nepsal.

Chci psát o tom, že máme nového svatého. Že farnost sv. Tomáše, Brno a kdo ví jaký další zemský okrsek má nového patrona. Chci psát o vděčnosti, že nám bylo dáno vidět, mluvit, zažít, jaké to je, být svatý. Chci psát o Ludvíkovi, který nikdy neřekl o nikom jediného špatného slova, nikdy, co si pamatuji. Mluvil s obvyklou, trochu ostýchavou pokorou, v polosvetru s roláčkem, saku a s dvěma neposlušnými vlasy padajícími do čela. Mluvil vlastně málo, kromě přednášek, kdy uměl mluvit rychle a naléhavě. Nikdy o sobě.

Charismatická obnova

Nekrology budou vzpomínat na geniální Senetářov, na Hustopeče i Břeclav, na zahraniční výstavy obrazů, na scholu gregoriánského chorálu © Jan Hrubý i na mnohá významná ocenění. Pokud si vzpomínám, Ludvík Kolek o svých oceněních nikdy nemluvil, neumím si ani představit, že by to dělal. Byl přesným opakem celebrity, jak si ji v Praze představujeme. Jistě, v těch kostelích i obrazech je kus jeho duše. Jednou mi ještě jako mladíkovi sdělil, že z toho, co namaloval ve dvaceti, by nezměnil ani čárku. Ale o stavby nejde, ani o obrazy.

Ludvík jednou řekl, že nejcennější chvíle v jeho životě byly chvíle s Pánem – tak to řekl, a že jestli něčeho v životě lituje, pak jen toho, že jich nebylo víc. Což bylo překvapivé, neboť Ludvík se modlil často. Vlastně vždycky, co pamatuji, se pořád ve druhém programu vědomí nějak vnitřně modlil, ať už dělal cokoli. S námi se modlil pokaždé na začátku setkání, krátce, věcně, ale měl jsem dojem, že nespalující plameny šlehají kolem. Z toho se pak zhmotnily ty kostely i obrazy. Ale o ně opravdu nejde, nebo ne na prvním místě.

To hlavní, co Ludvík Kolek vytvořil, bylo, že se ty plameny jeho života s Bohem zhmotnily ve stovkách či tisících proměněných lidských srdcí. Kurzy charismatické obnovy probíhaly několikrát týdně pro různé skupiny, rok za rokem, s jakousi sveřepou vytrvalostí, desítky let, před revolucí i po ní, znovu a znovu. Propracovávané stále dál, ale pořád stejné, s nekončícím množstvím zájemců. Průřez moderní teologií, úvod do mystiky. Komplikovanou logistiku zajišťovala Luďka Koukalová stojící v pozadí. Naprosto nepostradatelná, pokorná Luďka, bez jejíchž charismat by Ludvík nemohl udělat mnoho. Luďka, která Ludvíka posledních mnoho let tiše a věcně dochovala k smrti.

Ludvík nebyl typem duchovního vůdce, jak si jej představujeme. Stál vždycky jakoby v pozadí, naslouchající, ale co naplat: lidé se hrnuli odevšad a stále, přitahováni kdo ví čím. Jeden týden přednáška, text Písma svatého a rozbor příběhu, fascinující, duchovní, mystický rozbor příběhu, od člověka, který prožil, o čem mluví. A pak druhý týden modlitba na téma přednášky. Absolvoval jsem kurz charismatické obnovy jako student a jeho vyústěním pro mě bylo mimo jiné rozhodnutí ke kněžství. Pak jsem studoval pět let teologii, ale jestli něco mělo a má vliv na můj život s Bohem, tak to byly a stále jsou především Ludvíkovy přednášky. Nenašel jsem v Praze nikoho, jako je Ludvík Kolek.

Komunita Emmanuel

Už dávno před rokem osmdesát devět Ludvík věděl, že chce založit komunitu, něco trvalejšího než jen roční kurz a absolventy pak nechat být. Po revoluci se otevřely hranice a byl v tom kus pokory nezaložit nic nového, ale stát se součástí francouzské komunity Emmanuel, která byla nejblíže tomu, co Ludvík chtěl. Náhodou jsem měl možnost francouzskou i belgickou komunitu Emmanuel poznat blíže. Každá komunita v každém městě je jiná, ty frankofonní byly spíše pro určitý věk, mnoho mladých tam přicházelo a po několika letech zase odcházelo. Svým způsobem byly tyto komunity hodně volné a místní to tak i chtěli. Ta brněnská nesla charisma svého zakladatele. Byla hluboká, propracovaná, citlivá, měnící život, je taková i dnes. Důležitý moment: kurzy i komunita byly a stále jsou v poslušnosti vůči hierarchické církvi.

Mše svatá o půl osmé ráno u Sv. Tomáše, každý den kromě neděle. Ludvík chodil pravidelně, den co den; já občas, jak školní rozvrh dovoloval. Pak, tenkrát jsem to nemohl či nestihl docenit, se mnou, pěšákem, studentíkem biologie, jakých tehdy byly tisíce, Ludvík chodil pěšky až k fakultě na Kotlářské a mluvil o Bohu. Pak jsme se rozloučili a on pokračoval oklikou do ateliéru v Masarykově čtvrti. To bylo několikrát týdně, týden co týden, mnoho let, nesčíslně hodin. Kvůli pěšákovi.

Při pondělním úklidu kostela, rovněž týden co týden, Ludvík nosil kbelíky s vodou a smýval podlahu se smetáky a hadry, stejně jako ostatní. Už tehdy jsem si říkal, zda by nemohl šetřit čas a dělat kvalitativně důležitější práci. Mohl, ale nechtěl. Protože měl svobodné povolání, během komunistického režimu byl naoko zaměstnán ve farnosti jako údržbář. Ano, jsem údržbář – říkal mi a v očích se trochu smál.

Nyní vyjdou čísla časopisů s nekrology a po nich za týden přijdou zase nová čísla časopisů, zájem opadne a svět bude mít jiná svá témata. Žádná dějepisná kniha o Ludvíku Kolkovi pravděpodobně nebude široce pojednávat – i když, kdo ví. Ale je to jedna z těch duší, kterým vděčíme za rozhodující proměny v našem osobním životě. Papež František ta úvodní slova musel psát o něm. Je mi jedno, jestli bude svatořečený oficiálně ve Vatikánu nebo ne. Protože svatý je a protože to vědí všichni, kteří Ludvíka znali. A protože to ví Bůh.

O autorovi| Autor je kněz a biolog, přednosta Ústavu etiky na 3. LF UK