KNIŽNÍ TIP Zdeňka A. Emingera

Drobné nakladatelství Vážka vydalo knížku ve skvělé grafické úpravě Michala Chodaniče s černobílým obrazovým doprovodem Albrechta Dürera a Zdeňka Helferta. Malé pašije, čteme v úvodu, jsou věnovány Květě Vokolkové, „malé františkánce na předměstí“, kterou čtenáři KT patrně znají. A kdyby přece ne, mohou vzít do ruky knihu Jméno Vokolek (Torst 2012), aby se v ní dozvěděli vše podstatné.

Proč Malé pašije? V názvu „malé“ proto, že hloubka autorova vhledu do událostí kříže rodí pokoru, která si nepotrpí na silné názvy a tučná písmena. Pašije jako takové, ví Vokolek, patří Kristu, jehož život, utrpení, smrt a vzkříšení odedávna fascinují jak ty, které si již povolal, tak lidi hledající, kteří – otevřou-li vůbec kdy Bibli – téměř vždy instinktivně nalistují Janovo evangelium. Autor v každé sloce své výpravné básně ukazuje, jak rozumí Ježíšovým posledním okamžikům. Je si vědom, jak úzce souvisí jeho a naše utrpení, jeho a náš kříž, jeho i naše vítězství. Václav Vokolek je ve své tvorbě odpovědný své víře, svému poznání, své představivosti, tvůrčí svobodě a hlavně pravdě, za jejíž hledání ručí svým umělecky bohatým životem.

Rozhodující okamžiky Kristova vykupitelského díla nereflektuje jako exegeta nebo teolog. Dveře k pochopení mu otevírá jeho vlastní poznání a modlitba, která tu je vedle modlitby slov také modlitbou letitého putování krajinou, četby a rozsáhlého studia křesťanských, židovských a mnoha ostatních náboženských dějin. Malé pašije nejsou sbírkou duchovní poezie, ale příběhem, který v žádné své části neztrácí energii. Prožít, promyslet, promeditovat a napsat takové dílo není věcí dobře zvládnutého řemesla či jen teologické erudice. Aby se autor mohl odvážit je napsat, musel se už kdysi dávno, na vlastní pěst a s velkou mírou pokory vydat na cestu a v krajině sebe samého i v krajině, která nás obklopuje, přistoupit tiše na práh otevřeného Ježíšova hrobu a něžně se tam dotknout poskládaných pláten Vzkříšeného.

„Mnozí bloudí krajem s cílem za zády. / Do bláta otiskl svou stopu strach. / O ty, které jsi mi dal, Otče.“ Václav Vokolek ve slovech sdílí i cosi ze svého malířského díla. Ani obraz, ani slovo nemohou vytrysknout z mělkých pramenů. Ani jedno, ani druhé nelze uchvátat.

V utrpení, čtu ve Vokolkových verších, ale člověk nesmí nalézat jediný smysl života. Po tíze pátečního večera zaplane světlo sobotní vigilie, v níž lidé touží po přijetí, objetí a vykoupení. Malé pašije nás spojují s Pánem, který se touží s námi setkávat. Trpím-li, ví to. Jsem-li na pokraji sil, je tam se mnou. Vidím-li již ve svém životě paprsek světla, který mě v nejtěžších okamžicích vrací mezi živé, podpírá mě, protože sám zažil, co to je, když mu cestou na Golgotu někdo pomohl nést kříž a jiný podal roušku. „Jdou a nemohou zapomenout na Jeho tvář. / Je to jako se dívat do prázdného nebe a náhle tam rozeznat oči. / Tak lásky plné, tak.“

Václav Vokolek: Malé pašije (Vážka 2021)

O autorovi| Autor je teolog