Vydání: 2005/12 Vrtkavá přízeň davu, 26.3.2005, Autor: Jan Paulas

Nedávno prohlásil jeden z finálových účastníků soutěže Česko hledá SuperStar, poté, když vypadl, že se bude snažit, aby nezmizel z médií, aby nevypadl z rozjetého vlaku šoubyznysu. Jeho kolega se zase rozhodl udržovat pozornost davu tím, že do svého pokoje nainstaluje kameru a všem lidem připojeným k internetu umožní, aby mu koukali do ložnice. Oba mladíci rychle pochopili první přikázání šoubyznysu: Jakmile o vás nepíšou, tak jste mrtví! Když chcete zůstat zachycen aspoň drápkem na dnešní populární scéně, musíte být pořád viděn! Co na tom, že nemáte co říct, hlavní je, že se o vás píše, že nezmizíte ze společenských rubrik, že neupadnete do zapomnění. Toto pravidlo spolehlivě nahání všechny hvězdy a vycházející hvězdičky do náruče bulvárních médií, která jim mohou přízeň davu nejlépe zajistit. Ale možná je to všechno trochu jinak.

FAUSTŮV ÚPIS

Připomíná to spíš starou legendu o Faustovi. Šoubyznys a bulvární média ve stopách Mefistofela nabízejí zájemcům o popularitu, o slávu, o slasti života pouze obchod. Toto všechno můžete mít a výměnou žádáme jenom váš život, který nám zcela dáte v plen. Vaše soukromí bude naším hlavním lovištěm, budeme se moci zeptat na cokoliv a vy nám vždy ochotně odpovíte.

Možná si tito lidé zpočátku naivně myslí, že když budou s bulvárními médii zadobře, když k nim budou vstřícní, že se k nim tito lovci senzací zase na oplátku zachovají aspoň trochu citlivě, až je jednou život skřípne a oni se ocitnou na dně. Ale je tomu naopak: Právě tehdy mají začít platit své úroky z úvěru na slávu, který si u nich kdysi otevřely. Právě rodinné či životní tragédie známých osobností jsou těmi nejvděčnějšími sousty a čtenáři se těchto dryáčnických pokrmů nikdy nepřejedí. Touží po otázkách typu: „Co říkáte na nevěru vašeho pana manžela?“ - “Prý máte dítě na drogách? Jak to prožíváte?“ – „A jak to bylo s vaší dcerkou, když umírala?“

Každý den si lidé žádají nové porce těchto bulvárních pokrmů, ale i stále pikantnější chutě. Potřebují se dojímat, mudrovat nad cizími osudy nebo se otřásat pohoršením (je zajímavé, že si bulvár rád hraje na strážce mravnosti a „odhaluje“ různé mravní prohřešky, neboť ví, že lidé se rádi opájejí vlastním citem pro mravnost). Chcete-li udržet vysoký náklad novin či sledovanost televize, chcete-li zabránit odlivu čtenářů či diváků ke konkurenci, musíte se panečku činit! A kde ty náměty na skandály pořád brát než u těch, kteří se vám už jednou upsali. Proto občas můžeme slyšet pozdní faustovský nářek různých celebrit nad svým „ďábelským úpisem“. Ale není to vlastně nic nového pod sluncem – vždyť už ve starých pohádkách najdeme poučení „jak svět odplácí.“

O pomíjivosti lidské slávy, o vrtkavé přízni davu věděli své už v antickém Řecku či Římě. Na vlastní kůži tuto nevděčnost zažil například i moudrý Sokrates, který byl milovaným lidem aténským odsouzen k smrti. Netýká se to tedy zdaleka jen lidí, kteří touží po popularitě, ale i lidí v něčem výjimečných.

Jeden příklad, jak dav rychle mění své nálady, najdeme ostatně i v evangeliích. Na druhý den slyšel velký zástup lidí, kteří přišli na svátky, že Ježíš jde do Jeruzaléma. Tu vzali palmové ratolesti, vyšli mu naproti a volali: „Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, král izraelský!“ Ježíš nalezl mladého oslíka a posadil se na něj (...). Velké množství lidu pak kladlo na cestu své pláště, jiní sekali ze stromů ratolesti a prostírali je na zem. Zástupy lidu, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosana synu Davidovu!“ (...) Farizeové však mezi sebou řekli: „Vidíte, že vůbec nic nezmůžeme. Hleďte, celý svět jde za ním.“ A jen o kousek dál můžeme číst: Pilát se znovu zeptal: „Co tedy mám udělat s tím, kterému říkáte židovský král?“ Oni začali křičet: „Na kříž s ním!“

Nad touto novozákonní scénou se zamýšlí i Karel Čapek ve svém apokryfu O pěti chlebích. Jak je možné, že dav tak rychle změnil názor? A kdo je ten dav? Kdo všechno měl důvod křičet „Ukřižuj ho!“? Nebyli to zdaleka jen náboženští předáci Ježíšovy doby. Ukazuje se, že to mohli být i obyčejní lidé – pekaři, rybáři, vinaři, lékaři a jiní. A to je trochu nepříjemné zjištění. Dav je přece jenom anonymní záležitostí a lehce se na něj dá všechno svést - snímá to z člověka pocit spoluzodpovědnosti: „To přece udělal tupý dav!“ Ale když se na ten dav podíváme pěkně zblízka, tak kohopak to neuvidíme!? Souseda, strýce, našeho známého, kolegu z práce a tady, (no to je hrozné!) tady si vykračuji já! Stojím v jedné frontě s ostatními, jsem zapojen do stejné hry – čtu stejné noviny, hltám stejné televizní příběhy, žízním po stejných senzacích, po stejných mediálních tvářích, přejímám stejné pořadí důležitosti zpráv, stejné pohledy na svět, stejná měřítka a hodnoty, stejnou „blbou náladu“, stejnou povrchnost soudů, stejnou vrtkavost názorů... Jaké štěstí, že jsem nestál i na stejné jeruzalémské ulici, jako tenkrát Ježíšovi současníci...