Vydání: 2022/11 Papež: Válka je šílenství. Přestaňte, 8.3.2022, Autor: Jiří Gračka

Nenechme se ovšem mýlit: básník, od jehož narození před měsícem uplynulo sto let, tím vzpomínku na svého oblíbeného autora z dětství nekončí. V knize Jedenáctý bílý kůň mu věnuje hned několik stránek, na nichž vypočítává dlouhou řadu osobností Mayem ovlivněných. Popisuje také setkání s mužem, který jednu mayovku poprvé přečetl až v dospělosti. „Odhodil knihu a cítil se podveden. Dobře mu tak, byl to trest za to, že promarnil své mládí,“ píše Skácel a pokračuje: „Neboť spisy Karla Maye nutno čísti před dosažením třinácti let. Nutno je čísti za mřížemi dětství. Byly vydumány ve vězeňské cele a říkejte si, co chcete, i dětinský náš věk je ve skutečnosti jakýsi krásný kriminál. Chceme se z něho za každou cenu dostat; až zmoudříme, rádi bychom se třeba na chvíli vrátili, ale mříže jsou z druhé strany. Ba ani my, staří ctitelé Karla Maye, májovky nečteme. My si je vzpomínáme.“
Těch, kdo by mohli svědčit o obrovském vlivu Mayových knih – nebo třeba jimi inspirovaných filmů – na vlastní dospívání, najdeme jistě i ve svém okolí spoustu. Spisovatel, od jehož narození 25. února uplynulo 180 let a jehož 110. výročí úmrtí si připomeneme 30. března, tak provázel například plzeňského biskupa Tomáše Holuba. „Bylo období, kdy jsem se vrhl na jednoho autora, který mi učaroval, a pak jsem přečetl všechno, co od něho bylo k dosažení v naší knihovně nebo v knihovnách Červeného Kostelce a celého okolí. A jedno takové velmi dlouhé období se týkalo právě Karla Maye. Pro mě to byla četba plná dobrodružství, kdy bylo jasné, na které straně stojí pravda a právo a kdo jsou padouši. Rozvíjela také mou představivost, jakým způsobem je možné se aktivně postavit na stranu dobra a jak bojovat,“ říká biskup Holub a dodává: „Vnitřně jsem si zakódoval, že za dobro je třeba bojovat. Že nepřichází samo, že to něco stojí, ale že dobro zvítězí. V té chvíli se nemusíme ničeho bát. Možná, že v současné době ukrajinské krize je tohle docela důležité.“
Ave pro Vinnetoua
Zároveň by ale bylo omylem považovat německého spisovatele jen za autora knih pro mládež – sám se jím být necítil, své knihy psal spíše jako dobrodružné cestopisy a dával si velice záležet na tom, aby popisy dalekých krajů, lidí a zvyků odpovídaly skutečnosti, ač se s ní mohl seznámit jen prostřednictvím knih. A nejen to: s postupem času se na stránky jeho děl stále víc dostává i duchovní poselství. Základy k němu byly položeny už v době jeho uvěznění, kdy se on, luterán, setkal s katolickým katechetou a začal hrát na varhany. „Od oné těžké, chmurné doby utrpení si ‚duši‘ dobře hlídám. Zabývám se pouze jí, ničím jiným. Studuji ji v sobě samém a v každém člověku, s nímž přijdu do styku, ať je to, kdo chce. Píšu o ní knihy, aby ji lidé konečně poznali,“ charakterizuje zpětně své dílo v knize, která vyšla česky pod názvem „Já, náčelník Apačů“ a v níž se krátce před smrtí obhajuje proti mnoha svým odpůrcům.
Křesťanstvím ovlivněné motivy nacházíme roztroušené po celém jeho díle – někdy i s překvapením, jak to popisuje ředitel Radia Proglas Mons. Martin Holík. „Už v dětství se mi nelíbilo jakési ‚ledabylé‘ zabíjení indiánů ‚hrdinnými‘ bělochy. Jako dospělý jsem pak ve slovenštině četl režimem nekrácenou Mayovu verzi – a žasnul jsem, jak strašný paskvil se na filmové plátno dostal. Víte třeba, že Vinnetou a Old Shatterhand spolu při dlouhém cestování na koních hovořili o víře, o Bohu? Víte, že Vinnetouovi zvonil kostelní zvon a němečtí osadníci se seběhli zpívat umírajícímu náčelníkovi píseň, kterou měl tak rád – Ave Maria?“ dodává.
Old Shatterhand a modlitba
Toto přehlédnutí duchovních motivů Mayova díla přitom není zaviněné nedbalou četbou, ale cílenými úpravami jeho knih za minulého režimu. Níže na této straně o tom píše odborník na literaturu pro mládež Jiří Iliev. Strach komunistů z toho, že by „autor knih pro děti“ mohl kromě dobrodružných příběhů předávat také něco víc, vedl podle něj cenzory dokonce i k úpravám původních ilustrací od Zdeňka Buriana. Režimní vydání přitom byla povětšinou jediná dostupná pro několik generací čtenářů a ještě dnes v knihovnách převažují, takže se mnozí se skutečnou podobou Mayových knih vlastně ani neměli jak setkat.
Výjimku tvoří ti šťastlivci, kteří v knihovně rodičů narazili na prvorepubliková vydání mayovek. O jednom takovém setkání, které se stalo i prvním impulsem k této tematické dvoustraně, hovořila na stránkách KT před měsícem klariska Benedicta Jiřina Lišková. Ke vzpomínkám na své dětství za normalizace v pohraničníky sevřené Aši i na četbu mayovek, v nichž objevovala střípky modliteb, dodala: „Old Shatterhand deklaruje, že je věřící, a v textu se tam mihne i nějaká modlitba. I díky knihám Karla Maye jsem věděla, že se s Bohem dá mluvit.“