Vydání: 2013/2 Turisté odmítali, farníci přispívali, 10.1.2013, Autor: Michal Pehr

Masaryk pocházející z Moravského Slovácka byl v mládí, jak sám později přiznal, „zuřivým“ katolíkem. Karlu Čapkovi dokonce popisoval, jak přivedl na katolickou víru jednu německou luteránskou ženu. Doslova uvedl: „Byla to Němka a já do ní mluvil tak dlouho, až přestoupila.“

V dospělosti se však s katolickou církví radikálně rozešel. Své první pochybnosti popsal slovy: „Asi v kvintě jsem ohlásil páteru Procházkovi, že nemohu jít ke zpovědi. Páter Procházka mne měl rád, byl to dobrý a opravdu náboženský člověk, domlouval mi tak, až plakal, ale já jsem si nedal říci. Mně se nelíbil ten formalism – dnes je mně vina odpuštěna a zítra začnu hřešit znova. Vyznat se z hříchů proč ne, ale víc nehřešit, o to jde.“

Jeho pozdější radikální rozchod ovšem neznamenal, že by Masaryk víru jako takovou ztratil. Otázka náboženství, víra v Boha, osobní zbožnost a hájení mravnosti jej provázely po celý život. Koneckonců Masarykova otázka náboženská byla jedním z jeho hlavních vědeckých témat.

Jeho představy o církvi, víře a zbožnosti se však rozcházely s představami dobovými. Jedněmi z věcí, které Masaryk nejvíce kritizoval, byly církev jako nedokonalá zkostnatělá organizace a některé výstřelky duchovních. Rovněž tepal mnohé církevní instituce, různé katolické spolky, a především katolické politické strany. O katolictví jednou například napsal: „Celé katolictví upadá snadno v pasivnost, protože je založeno na autoritě, že je absolutistické svou podstatou, a v tom smyslu, že za jedině správný pokládá svůj program.“

Ve své době tak velmi často narážel na nepochopení a jeho názory vyvolávaly nejednu kontroverzi, kdy katolíci striktně odsuzovali jeho názory. Redemptorista P. Konstantin Miklík o něm ovšem na jeho obranu prohlásil: „Masaryk neuškodil církvi více, než jsme jí uškodili my sami. Uškodili jsme jí svým paktováním s liberalismem, svou hříšnou leností a opovážlivým spoléháním na moc císařského ramene.“

Po rozchodu s katolickou církví přešel TGM k evangelíkům, ale ani zde nebyl příliš spokojen a později se i s protestanty rozešel. A zůstal po zbytek svého dlouhého života mimo církevní struktury. Po zvolení prezidentem uznával církvi její kulturní zásluhy. Měl zájem, aby byly navázány vztahy se Svatým stolcem, a s mnoha reprezentanty církve udržoval přátelský poměr (např. s Metodem Zavoralem, 
A. C. Stojanem, Alfredem Fuchsem či Mořicem Hrubanem). Na druhé straně ovšem Masaryk usiloval o odluku církve od státu a rád katolíky provokoval. To se ukázalo např. v roce 1925, kdy nechal na Hradě vyvěsit husitskou vlajku. Tento akt spolu s bouřlivými oslavami vyvolal diplomatickou aféru. Mimochodem, když mu pak tento krok někteří spolupracovníci vyčítali, Masaryk si prý jen povzdechl: „Když já byl vždycky kacíř.“ Možná i to je vyjádření jeho vztahu k církvi a katolictví, jakkoliv na sklonku jeho života bylo možné pozorovat jisté smíření s církví. Ale i takový je životní příběh významných osobností.