Vydání: 2009/44 Všichni svatí, 28.10.2009, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

Slavnost Všech svatých je připomínkou toho, že v nebi není nikdo nesvatý a že každý spasený musí mít účast na svatosti živého Boha. Uctíváme zejména ty miliony pro nás bezejmenných svatých, kteří už patří na Boha tváří v tvář. Především jsme však vybízeni k tomu, abychom si vážně uvědomili, že bez svatosti to nepůjde ani v našem životě. Zdá se být proto nanejvýš vhodné věnovat následující řádky očišťování pojmu křesťanské svatosti v našich myslích.

Každý věřící, který zná alespoň trochu Boží slovo, ví, že jediný skutečně svatý, ba třikrát svatý je Hospodin. Víme také, že po Nejvyšším, který je svou vlastní svatostí, slávou, velebností a úchvatností, nelze netoužit. Kdo by nebažil po plnosti života, krásy, spravedlnosti, lásky či slávy? Z řečeného plyne, že pravá svatost je nesmírně krásná a že po ní toužíme jako po Bohu, i když si to většina lidí neuvědomuje.

NEBOJME SE PRAVDY

Svatý je také náš Pán Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý, úplný člověk. On je definicí svatosti, která praví, že to, co není doopravdy lidské, nemůže být ani autenticky křesťanské. Svatost je tudíž opravdová a nefalšovaná lidskost, po níž toužíme, leč zároveň zjišťujeme, že na tento ideál vlastními silami nestačíme. Vědomí této nedostatečnosti nás sráží na kolena a otvírá Boží milosti, která proniká těmi, kdo se nebojí přijímat hořkou pravdu o sobě a nechat si setřít slzy otcovskou dlaní Nejvyššího. Svatost jde tedy primárně shora, je to velkolepý dar přebývání Ducha, Otce i Syna v srdci toho, kdo chce být doopravdy člověkem, Božím synem či dcerou. Tento dar je zároveň nesmírně náročným úkolem. Teprve na tomto místě vstupuje na scénu to, co nazýváme mravností. Mravnost je důležitá, ale v křesťanství jí skutečně patří až druhé místo. Kdo by chtěl realizovat svatost, svou autentickou lidskost, jedině zdola, tedy vlastními silami, pouze na základě mravních předpisů, dopadl by jako Ježíšův odpůrce. Neboť koncept svatosti takového pošetilce by byl stejný jako u zákoníků a farizejů, jimž náš Mistr adresoval velmi ostrá slova. Slova „svatost“ a „Bůh“ patří mezi nejvíce zkompromitované výrazy vůbec. Existuje totiž bezbřehé množství karikatur živého Boha, lidskosti a svatosti. Svatost nadřazující mravní předpisy Hospodinu je chladná a nelidská pro každého, v jehož srdci zůstalo ještě alespoň něco z pravého obrazu Boha, a také navýsost odpudivá. Takováto pseudosvatost neosvobozuje, nýbrž terorizuje – se strohou vážností nás učí, že servilnost vůči tomu, co se vydává za Boha, je pravou bohopoctou; zakazuje nám dělat si legraci z karikatur Boha a model; představuje Hospodina jako technokrata, velkovýrobce sádrových trpaslíků.

PROČ JE SVĚTEC NEPOHODLNÝ?

Autentická svatost je pochopitelně pravým opakem tohohle všeho. Světec není nikdy servilní, zásadně odmítá hrbit hřbet před politickými bohy a polobohy, ať už se prezentují v jakémkoli hávu a v jakékoli viditelné lidské organizaci. Světec je originální a vskutku umělecké Boží dílo, na jehož utváření se spolupodílí. Pravý světec je vždycky nepohodlný, protože jeho život se díky otevřenosti Bohu stává vpádem skutečné Transcendence do malosti našeho lidského světa. Ano, světec rozhodně není lenoch a zápecník, lehko manipulovatelný hlupáček. Ne nadarmo přiřazoval svatý Tomáš Akvinský pokoru k mravní ctnosti statečnosti. Je to ale statečnost bez násilí, bez nenávisti, statečnost, která následuje ukřižovanou moudrost Nejvyššího a z lásky k Trojjedinému kráčí cestou sebezmaření, aby se tak otevřel prostor pro vrcholný zásah Otce ve prospěch Syna – prostor pro zázrak dokonané svatosti, kterou je oslavení našeho lidství v Kristu, vzkříšení těla, jež je definitivně zduchovněno, tedy neodvolatelně prodchnuto Duchem Svatým.