Vydání: 2019/37 Naděje, pokoj a smíření pro Afriku, 10.9.2019, Autor: Karolína Peroutková

 
Září je měsícem prvních třídních schůzek. A kantor se při pohledu na mámy a táty svých svěřenců možná ptá podobně: Jak by měli vypadat ideální rodiče? Nabízí se jednoduchá odpověď: Nejlepší jsou ti, kteří i přes vzájemnou různost dovedou táhnout za jeden provaz. V boji i v míru.
Tato tematická dvoustrana je určena rodičům, kteří pociťují nespokojenost se školní výukou svého potomka a kvůli každé drobnosti burcují vedení školy. Nadechněte se, zastavte se! A zatím nikam neklepejte. Naopak, do svého nepokoje nechte vstoupit klid, empatii pro kantorské povolání a vědomí toho, že učitelům stejně jako vám opravdu záleží na vašich ratolestech. Spolu budujete most, po kterém dítě jednou přejde. S vírou v dobré vztahy, s chutí k dialogu.
Jak ale stavět takovou lávku? Pro začátek postačí vědomí, že učitel je také člověk. Není zachráncem vaší výchovy, robot či protivník. Spíše služebník, alchymista, přísný rodič a především autorita. „Uznání autorit vnímám jako velký problém současnosti. Často mívám v poradně děti, které neumějí rozeznat autoritu (kvůli nevýchově v rodině), nebo jsou naopak autoritami zahlceny,“ říká psycholožka Irena Lesová s tím, že doporučuje zdravý přístup mezi těmito krajnostmi. Podle ní dobrému vztahu mezi rodičem a pedagogem pomáhá také stanovení určitých pravidel, ale i míra sociální zralosti všech zúčastněných.
Respekt, úcta a důvěra
Jde o střet dvou nejvýraznějších vah v životě dítěte, které mají moc jak vzájemné silné a obohacující vazby, tak rozkolu, kde se nedá vyhrát. „Rodič je nejdůležitějším dospělým v životě dítěte a vnesl mu do života základní hodnoty. Učitel by se jim měl snažit porozumět a při výuce z nich vyjít. Rodič zase učiteli svěřil své dítě na několik hodin denně, měl by tedy primárně věřit v jeho dobrou vůli a ptát se, pokud mu je něco nejasného,“ vysvětluje Irena Poláková, učitelka na základní škole a lektorka Kritického myšlení. Takovou „hezkou teorii“ podle ní podpoří pravidla jakékoli blízké spolupráce – úcta, slušnost, prostor pro vyjasňování nesrovnalostí s vědomím toho, že pokud vztah přesto nebude fungovat, neúspěch je způsoben limitem, jímž je člověk.
Při funkčním vztahu by si ale rodič i učitel mohli klást tu důležitou a palčivou otázku současnosti: K čemu především by měl vést učitel na základních školách dnešní děti? Doba se prudce mění, v záplavě všech možných informací často tápeme. První odpověď ale obě strany už našly: dialog, přijímání odlišnosti, hledání odpovědi s respektem k druhému.
Nové dovednosti
„Otázku, k čemu by dnes měl učitel děti vést, si kladu velice často. Čas, který mají děti k dispozici k učení, je totiž jen jeden. Je pravděpodobné, že naše děti budou potřebovat jiné znalosti a dovednosti, než které jsme se ve škole učili my. Jenže jaké?“ ptá se lektorka Irena Poláková.
Sama by ráda prohlubovala právě osobitý pohled na skutečnost, ve které děti vyrůstají, vedla je k zájmu o poznání, ke kritickému uvažování nad tím, co děti vidí, slyší a čtou, k vyjádření názoru, k němuž použijí argumenty. A platí to i obráceně: děti mohou podle lektorky Polákové také hledat, kde se jejich partner v rozhovoru dopouští argumentační nedbalosti – ať už z důvodu neznalosti, lenosti, či dokonce ve snaze manipulovat.
Při hledání toho správného dialogu ale jedna věc zůstává neměnná: výchova k řádu. I tady má učitel své nezastupitelné místo. Ne snad s ukazovátkem, třískajícím do tabule jako v minulosti, ale třeba s poukazem na řadu osobností, kterým dodržování pevných mravních postojů možná nepřineslo snazší a spokojenější život, ale zcela jistě umožnilo vnitřní svobodu.
Tak. Pokud jste dočetli až sem, můžete už na dveře učitelského kabinetu zaklepat. Možná že jste už na neshody zapomněli a máte chuť se bavit s učitelem – tedy s vaším partnerem – na úplně jiné téma.