Vydání: 2004/2 Pečuje církev o rodinu?, 10.9.2004, Autor: Aleš Opatrný

PASTORAČNÍ ZKUŠENOST
Když jsem před téměř třiceti lety jako mladý kaplan přišel do poměrně velkého města - patřičně vyjevený ze všeho nového - dokázal jsem až po nějakém čase rozlišovat jednotlivé pravidelné návštěvníky kostela. A začal jsem vnímat rodiny - s jedním, se dvěma, třemi dětmi. Vždy uspořádané, hezky oblečené - prostě ideální pohled.

Potom mne někteří pozvali na návštěvu, a já jsem zažil milá prostředí křesťanských rodin. A jak jsem byl tím kaplanem dál, věděl jsem toho o životě těchto rodin víc a víc. A už to nebyly jen ideální obrázky, ale někdy opravdu velké starosti a dlouhodobá trápení kvůli porušeným mezilidským vztahům, těžkým nemocím nebo podivným cestám dospívajících a dospělých dětí.

HLEDAT ŘEŠENÍ?
Nejdřív jsem chtěl s lidmi většinu těchto trápení řešit a vyřešit. Často ode mě tuto pomoc také čekali. Musel jsem ale pochopit, že mnohé prostě nemohu, že je řada věcí, které se dlouho nějakému řešení vzpírají nebo - jako například úmrtí v rodině - 'vyřešit' nejdou. A jak léta postupovala, pochopil jsem, že mým úkolem není většinu věcí přímo 'řešit', i když to rodiny očekávají nebo chtějí. A že se nemohu stát takřka 'členem' každé rodiny, která by si mne chtěla pro řešení svých problému v dobrém jaksi 'přisvojit' - ani na to nemám kapacitu ani by to nebylo dobré. Víc a víc jsem chápal, že mým prvotním úkolem je vnímat, čím lidé trpí, podporovat jejich víru a důvěru vůči Bohu i důvěru vůči těm členům rodiny, kteří jim právě dělají starosti, zejména, když jde o jejich děti. A modlit se. Vytrvale se modlit. Později jsem pochopil další věc: že lidé, žijící ze své víry, mají v úhrnu velkou schopnost podpírat slabé, dodávat důvěru znejistěným a v mnoha praktických záležitostech si navzájem pomáhat.

ŽIVÁ CÍRKEV
Přes všechny naše lidské nedokonalosti žije na mnoha místech církev skutečně jako životaschopný organismus, a to je nádhera. Ale do toho se stále plete snad specificky český a určitě postkomunistický způsob přesouvání starosti a odpovědnosti na nějakou instituci. Většina lidí při pohledu na vyskytující se problém velmi rychle řekne: 'Stát by měl...,' 'Úřady by měly...' a křesťané: 'Církev by měla...' Církev jako uspořádaná instituce má jistě možnosti a povinnosti vůči svým členům. Její pomoc jako celku se může uskutečňovat prostřednictvím oficiálně zřizovaných institucí. Jako křesťané však máme ohromnou výhodu: víme, že Bůh si z nás tvoří svůj lid, tajemné Kristovo Tělo. Toto tajemné Tělo není nikdy tak ideální, jak bychom chtěli a potřebovali. A přece v něm působí Duch Boží. Je-li člověk příliš poután svou vlastní představou, jak by měli druzí vypadat a jednat a jak by měla vypadat patřičná pomoc a péče, může přehlédnout skutečnost, kterou Bůh ve svém lidu - církvi mocí Ducha Svatého vytváří. Za léta svého kněžského působení jsem shromáždil mnoho cenných osobních zkušeností. Ale za jednu z nejcennějších považuji zkušenost s nenápadným Božím působením v lidech, ze kterých tak Bůh vytváří nástroje pomoci a obohacení druhých. A tak bych řekl, že důvěra v Boží pomoc prostřednictvím druhých lidí - křesťanů, mnohdy stejně bezradných a bezmocných, jako jsem sám - otevírá člověku oči. Zakyslé žehrání nad tím, že se neděje to, co bych potřeboval či vyžadoval, zavírá, bohužel, potřebnému člověku oči a někdy i srdce. A platí to o rodinách i jednotlivcích, o laicích i kněžích.

Ilustrační snímek

Snímek Vojtěch Vlk