„Křesťan by mohl být charakterizován také jako ‚vánoční‘ člověk,“ upozorňuje P. Petr Beneš ve své knižní novince adventních a vánočních meditací Darovaný čas. Vždyť má být nositelem radostné zvěsti (evangelia), která pramení z toho, že Bůh je s námi a že se jako dítě nechal položit doprostřed našich dějin a životů. Přesto nám cosi brání vstoupit do této radosti.

Svět kolem nás je zasažen válkami (jedna z nich je nebezpečně blízko nás), klimatickou krizí, politickou nestabilitou a stále hlubší polarizací ve společnosti, chudobou, ale také nebývalou mírou nenávisti na sociálních sítích. To vše na člověka dopadá a v hlavě míchá nebezpečný koktejl strachu, frustrace, bezradnosti i hněvu. S psychologem Daliborem Špokem hovoříme o tom, jak z tohoto kolotoče negativních myšlenek vystoupit a jak v sobě postupně budovat tu pravou radost, která není závislá na vnějších událostech.

Tato radost často chybí také mezi křesťany, jak si všímá i papež František: „Někteří křesťané – jak se zdá – žijí ve stylu postní doby bez Velikonoc,“ píše hned v úvodu své exhortace Evangelii gaudium (Radost evangelia) a pokračuje: „Chápu, že radost se neprožívá stejným způsobem ve všech životních etapách a za všech okolností, které jsou někdy velmi tvrdé. Přizpůsobuje se a přetváří a vždycky zůstává alespoň paprskem světla, který se rodí z jistoty, že jsme nekonečně a nade vše milováni. Chápu lidi, kteří inklinují ke smutku kvůli vážným těžkostem, které je sužují, avšak postupně je třeba dovolit, aby se začala probouzet radost víry jako tajemná, ale pevná důvěra i uprostřed těch nejhorších protivenství.“ Že člověk může mít radost v srdci navzdory nepříjemným okolnostem, o tom něco věděl už sv. František z Assisi. Traduje se, že je autorem drobného příběhu O pravé a dokonalé radosti, který jinými slovy vypráví o tom, že člověk má být vnitřně ukotven v hlubších hodnotách, než jsou lidská přízeň, výčet úspěchů či šťastné náhody. „Radost totiž není závislá jen na tom, zda se nám daří, či ne. Vnější podněty ani úspěchy samy nestačí. Záleží na tom, jak se k tomu, co nás potkává, stavíme. Nejsme pasivní příjemci radosti, ale svým postojem radost můžeme spoluvytvářet,“ říká ve shodě s psychologem, papežem i světcem už zmíněný P. Beneš.

Oslovili jsme také ty, jimž se daří v této době neztrácet radost a nacházet ji i v drobných věcech všedního dne. „Je to radost, která je uprostřed maličkostí všedního života zkoušena jako odpověď na láskyplnou výzvu Boha, našeho Otce: ‚Synu, když něco máš, využij to k vlastnímu dobru… Nezbavuj se dobrodiní, které ti nabízí den‘ (Sir 14,14). Kolik otcovské něhy stojí za těmito slovy!“ píše papež František ve zmíněné exhortaci a cituje výzvu svého předchůdce Pavla VI.: „Kéž by současný svět mohl slyšet radostnou zvěst, po níž ve své úzkosti i naději touží, nikoli od hlasatelů smutných, malomyslných, netrpělivých a úzkostlivých, ale od hlasatelů evangelia, jejichž život kypí horlivostí. Od těch, kteří jako první zakusili Kristovu radost.“

Jak praví stará moudrost, milost předpokládá přirozenost – i proto se k nám Bůh sklání v podobě Dítěte, abychom snáze pochopili, že „si nás zamiloval“ jako první (1 Jan 4,10) a že z toho má pramenit radost, kterou nám svět nemůže vzít.