Bůh pak na někoho sešle paprsek světla, povolání ke kněžskému stavu. Mladý muž, rozechvěn omračující nabídkou, řekne své pokorné „fiat“. Vstoupí do semináře, stane se knězem. A to bez ohledu na situaci, bez ohledu na výši platu, bez ohledu na to, zda je církev právě pronásledována, nebo zažívá klidné časy, bez ohledu na to, kdo je právě biskupem; to jsou podružnosti. On a Bůh, nada más (čes. nic víc – pozn. red.).

Zvykli jsme si, že to tak je

Do semináře jsem vstoupil v roce 1990. Za brněnskou diecézi nás tehdy začalo třicet, skončilo deset, z dnešního pohledu fascinující číslo. Ještě pamatuji tabla novosvěcenců v olomouckém semináři a každoroční dvojlist v Katolickém týdeníku s fotografiemi a třemi větami o každém novosvěcenci.

Letos, v roce 2025, byl za Brno jeden novokněz, čtyřicátník. Pro příští rok je naplánováno kněžských svěcení nula. Moje lajna, dnešní šedesátníci, bude ve službě ještě deset patnáct let, za námi je v sloupcovém grafu útes dolů do moře. Katolický týdeník věnuje každému novoknězi větší fotografii a rozhovor, což si dnes může s přehledem dovolit. Polská řeka kněží chvíli maskovala situaci, dnes k nám již noví polští kněží nepřicházejí, sami mají málo.

Jedno z možných řešení je zvýšit úsilí, kněz zařadí vyšší rychlostní stupeň. Farář u nás na Moravě má dvě mše svaté v sobotu večer a tři v neděli, pět farností tedy nějak zvládá. Zvykli jsme si, že to tak je. Biolog by řekl, že je to průměrné, ale že to není normální. Průměrné je mít v zimě virózu, ale není to normální.

Opravdu to není náš problém?

Mít ale pět mší svatých za dva dny přece není normální. Podle Kodexu kanonického práva kán. 905 § 2.: „Jestliže je nedostatek kněží, může místní ordinář dovolit, aby kněží ze spravedlivého důvodu sloužili mši dvakrát během téhož dne, anebo vyžaduje-li to pastorační nutnost, i třikrát, a to o nedělích a zasvěcených svátcích.“

Takže tři mše svaté v neděli, žádá-li to pastorační nutnost. Jako farní vikář jsem měl za mladých let i pět mší svatých ve všední den. Čtyři obvykle, pokud byl pohřeb, i těch pět. Můj děkan to viděl jako správné.

Z mého okolí se v posledních deseti letech hlásilo do semináře pět mladých mužů. Jak jsem je znal a znám, dobrých, dospělých, zbožných, inteligentních, jak se dnes říká, že to mají v hlavě srovnáno. Nevydržel ani jeden. Nejsem si jistý, zda je chyba v nich, nebo v systému, nevím. Odešli s díky a s pokorou, avšak odešli.

Jiným řešením je nedělat nic a počkat těch patnáct let s tím, že zítra se to nějak vyřeší a vyřeší to nástupci stávajících biskupů, náš problém to není, za nás to bylo ještě dobré. Ještě dalším řešením je vložit novou intenci do přímluv „za nová kněžská a řeholní povolání“.

Přestal Bůh volat, nebo mladí muži slyší a nedbají, anebo neslyší? Jednu věc mladým mužům nelze vytknout: nejsou líní, naopak jsou obětaví, zakládají rodiny, často početné, vychovávají děti, proti stávajícímu trendu společnosti. Kněžství mají v úctě, avšak zároveň je nepovažují za cestu pro sebe.

Nebo kromě duchovních důvodů přicházejí ty hmotné? Plat osmnáct tisíc čistého, závazek celibátu, působení v dané farnosti snad rok, snad dvacet, ale každý měsíc kněží s napětím čtou místní věstník, zda od pondělka nedojde k přeložení do jiné farnosti.

Tradice je živá víra mrtvých. Když by dnes za námi přišli Pavel, Petr, Jakub a Jan, jak by řešili problémy dneška? Co by nám řekl Ježíš Kristus, kdyby se nečekaně objevil na zasedání biskupské konference? Tradicionalismus je mrtvá víra živých. Takto se to dělalo, takto se to dělat bude. Neuhneme ani o milimetr, nemáme právo uhnout, cokoli změnit je zrada.

Nebude to, jak to bylo dřív

Proč o tom všem vlastně píšu? Protože se dnes musíme připravit na situaci zítřka. Protože se musíme naučit žít s Bohem i bez kněží, zorganizovat bohoslužbu slova, Hospodina v divadle, v bytě, doma či v pronajatém prostoru, nazvěte si to, jak chcete. Jako v misijních oblastech. Starší, náčelník, ctěný a osvědčený, vede nedělní bohoslužby nebo se ve vedení střídají farníci, jednou za tři roky přijede na koni kněz, požehná již oddaným párům, odslouží mši svatou, vyzpovídá a jede zase dál. Jak to dělával v Peru současný papež. Zkuste zavřít oči a na chvíli si představit, že žádní kněží v tuto chvíli nejsou, jak to bude dál s naší vírou?

Přátelé, chci od vás aktivitu. Chci od vás, abyste se setkávali a modlili se spolu. Možná za těch deset let povstanou teologové, uspořádají konferenci a ukáže se, že vlastně absolutně není a vlastně nikdy nebyl problém světit ženaté muže, nebo co já vím, tam je to složitější, ženy. Ale nevím, nespoléhejme na to.

Věřím ve vaši víru a věřím ve vaše nadšení. Nebude to, jak to bylo dřív, krize je šance, je to na vás, jste dospělí, jste moudří, víte, kam jdete. Nevím, co bude zítra, protože věřím ve vítr, v hořící keře, v plameny ohně nad hlavami, v cosi, co nevíme, odkud přichází a ani kam to jde, ve Wakhá? Thá?ka, v to, čemu dnes někdo říká Duch Svatý, proto nemohu vědět, co přijde zítra.

Ale nečekejte, že vám duchovní servis i zítra zařídí kněží. Nezařídí, nikoli proto, že by byli neschopní nebo že by byli schopní, nezařídí vám to, protože nebudou fyzicky. Nebudou vůbec, u nás v pohraničí nejsou už teď.

Připravte se na to teď, a ne až za těch deset let.

Autor je farář v Lechovicích, biolog a vysokoškolský pedagog.