Další koncil kritizují za jeho polovičatost, především za nedotaženost koncilních impulzů, které se až na výjimky nepropsaly do podoby reálných reforem, jež si účastníci sněmu přáli. Vládne dojem, jakoby tehdy církev nakročila k odvážné reformě, ale pak se lekla své vlastní odvahy a dodnes zůstává paralyzovaná stát na místě – a vlastně neví, zda se chce vrátit zpět, nebo dokončit krok a postoupit dále v procesu inkulturace jazyka, poselství a stylu života církve do současného světa. A to tak, aby mohla naplnit své primární a klíčové poslání: teď a tady srozumitelně, sdílně a věrohodně zvěstovat radostnou zvěst Ježíše Krista a být prostřednicí spásného Božího jednání.

Proč koncil?

Na konci padesátých let byla katolická církev navzdory vnějšímu zdání v hluboké krizi a s papežskou trojkorunou a nosítky působila ve světě jako cizorodý prvek, pozůstatek středověku mentálně se míjející s moderní dobou. Ve světě radikálně poznamenaném dvěma světovými válkami, který stojí na prahu nukleární války, měla církev morální povinnost se změnit, už nemohla stát stranou.

Mezi klíčové prvky změny patří liturgická reforma se zavedením národních jazyků, otevřenost vůči ekumenismu a mezináboženskému dialogu či přijetí konceptu lidských práv, svobod a demokracie jako státní formy. Koncilní změny dlouho zrály a prošly ohněm tříbení a zkoušek. Podstatné prvky učení koncilu v jeho dogmatických konstitucích (tento koncil opravdu nebyl nezávazná pastorální synoda) buď rozvíjejí tradiční církevní učení, znovuobjevují zapomenuté části tradice, nebo představují změnu teologických důrazů založenou na evangelních principech.

Motivací a cílem bylo přinést evangelium lidem moderní doby a obnovit církev, aby na tento úkol byla připravena. Dojem masivní změny je dán tím, že nikdy předtím církev nemusela řešit a odpovídat na tak komplexní problémy natolik radikálně a rychle se měnícího světa. Nikdy předtím v dějinách lidstva a církve nepodléhaly životní podmínky, mentalita, každodennost, politické a společenské struktury takovým zvratům. A nikdy předtím se církev nezbytným adaptačním procesům tak dlouho a tak důsledně nevyhýbala.

Proč tak dlouhé dokumenty?

Mluví se o mnohomluvnosti koncilních textů. Jenže jeho agenda, šíře a hloubka problémů, kde musel provést revizi, byla obrovská, bezprecedentní. Ve vztahu k moderně řešila církev na koncilu stejný problém jako vůči reformaci, tedy změnit sebedefinování církve v polemickém vymezení vůči nepříteli, tedy vůči reformačním církvím a moderní společnosti. Půldruhého století platilo: kde společnost demokratizovala, tam se církev centralizovala; když se rozšiřovala svoboda slova, svědomí a bádání, tam v církvi naopak nastupovala o to větší restrikce, manipulace, kontrola a trestání. Státy na to reagovaly vytlačováním náboženství z veřejného prostoru, což jen posilovalo krizový charakter jejich vztahů. Více tím ale trpěla a trpí církev, protože oddělenost církve od modernity vytvářela stále větší napětí u věřících, kteří museli žít v obojím – v církvi i v moderním světě. Koncil pomohl toto napětí (jistě zčásti legitimní) zmírnit. Církev vyšla díky tomu ze své uzavřené sebestřednosti, znovu se přihlásila a přijala odpovědnost za dějiny, lidstvo, svět.

Od Nicejského koncilu byl žánr církevních dokumentů ovlivněn právní a organizační kulturou římského impéria, zákonů a rozsudků. Tomu odpovídal literární žánr dokumentů, jímž jsou kánony a příbuzné formy, a s tím souvisel mocenský slovník, jenž obsahoval slova hrozby a zastrašování pro neposlušné, slova dohledu, trestu a zatracení, komunikaci nadřazeného s podřízeným.

Koncilní otcové se rozhodli pro radikálně jiný styl komunikace. Díky obnově studia patristické a středověké éry se mohli obrátit k poeticko-rétorickým žánrům a nalézt vhodnější formu, jak promýšlet a vyjadřovat ústřední tajemství křesťanské víry. Mohli strhnout atraktivitou, vnitřní přesvědčivostí, vylíčením krásy, souladu a pravdivosti křesťanské nauky, nikoli zastrašovat hrozbami a tresty. Získávání duší pomocí přesvědčování a pozvání, tato změna jazykového kódu je diskontinuita, která je zároveň návratem a obnovením hlubší a evangelně autentičtější tradice církve. Volba jiného literárního žánru není zkrátka nic nepodstatného, formu a obsah nelze jednoduše oddělit.

Dopad koncilu

Koncil představuje sice opožděné, zato velmi úspěšné a zralé vyrovnání se církve s výzvami reformace i moderny, jež ovšem nastalo v situaci, kdy západní civilizace stála už na prahu dalšího paradigmatického zlomu svých dějin (postmoderny), kvůli čemuž nemohly být impulzy koncilu plně využity. S tím souvisí i váhavé přijetí koncilních myšlenek v následném období. Samotný sněm je jen první část, o jeho úspěchu vždy rozhoduje až následné období. Tady žel kromě samotné liturgické reformy, která je ovšem změnou zásadní a důležitou, další kroky ve smyslu koncilních impulzů nepokračovaly. Vývoj byl ve stínu dogmat Prvního vatikánského koncilu, který se např. do nového kodexu církevního práva z roku 1983 propsal mnohem více než druhý sněm.

Odvaha k radikálnějším krokům proměny

Probíhající zápas o interpretaci Druhého vatikánského koncilu byl tak pokračováním zápasu o charakter a podobu církve budoucnosti. A ten stále není ukončen, ačkoli svět se za dalších šedesát let opět radikálně změnil a přinesl nové neslýchané výzvy. K jejich zvládnutí papež František nejen volil důslednější a opravdovější navázání na koncilní impulzy, ale také pochopil, že k hledání odpovědí na současné komplexní výzvy bude potřeba zapojit mnohem větší množství věřících než jen biskupy a teologické poradce. Proto otevřel široce pojatý a kontinuální synodální proces, na němž se mají podílet všichni.

Vše nasvědčuje, že právě tudy povede cesta církve do budoucnosti, která nejen bude konečně znamenat naplnění dávných koncilních aspirací, ale nutně předpokládá odvahu k mnohem radikálnějším krokům proměny – od vyhasínajícího pojetí církve jako instituce k církvi chápané na prvním místě jako živé společenství.

Autor je historik a teolog, autor knihy Církev, tradice, reforma: Odkaz Druhého vatikánského koncilu (Vyšehrad 2016)