Příběh celé Bible je jako detektivka

Nejlepší je vypravit se na cestu Starým zákonem s notnou dávkou zvědavosti – radí učitel Starého zákona na Evangelické teologické fakultě UK PETR SLÁMA.

Vydání: 2014/45 Česko pomáhá pronásledovaným, 4.11.2014, Autor: Martin T. Zikmund

Pro ty „úplně nejprvnější“ to samozřejmost byla. Ještě si ale neříkali křesťané a nepovažovali se za nové náboženství. Ježíšovi učedníci a jeruzalémský křesťanský sbor byli do jednoho Židé. Svou víru v Ježíše jako Mesiáše chápali jako naplněná zaslíbení svých židovských Písem svatých. Byli zde farizeové, saduceové, revolucionáři i pietisté všech možných odstínění… a byli zde ti, kdo uvěřili v Ježíše. Pro nežidovské okolí představovali Židé poněkud nezařaditelnou množinu, jejíž příslušníci se neustále handrkují o jakési detaily ohledně svého značně abstraktního Boha (Sk 23,29).

Situace se změnila, když se díky misijnímu působení apoštola Pavla k novému hnutí přidávalo stále více řeckojazyčných pohanů. V Antiochii v dnešním východním Turecku se jim poprvé začalo říkat křesťané. Tam také vybublal spor, jestli se noví věřící mají stát napřed Židy (Ga 2). Jeruzalém tvrdil, že ano. Pavel tvrdil, že ne. Kristova milost podle něj spočívá právě v tom, že se součástí nově definovaného Božího lidu může stát – v zákrytu za Kristem – kdokoli a hned.

Některá přikázání Bible (třeba o obřízce) již po Kristu neplatí. To vedlo ve 2. století po Kr. některé křesťany k domněnce, že už neplatí Starý zákon jako celek. Právě pokus zbavit se Starého zákona ale církev odmítla coby blud a jako k součásti svého Písma svatého se k němu výslovně přihlásila. Jestli je na tom všem něco nesamozřejmého, pak právě tento okamžik.

Židé označení Starý zákon skutečně nepoužívají, protože dává smysl pouze ve spojení s Novým zákonem, který oni jako Písmo nepřijímají. Hovoří raději o Písmu nebo o Čtení (Mikra, ze stejného slovesného kořene k-r-a je utvořen i arabský Korán). Někdy se mezi nimi ozve hořkost – to když jsou v polemikách biti po hlavě verši ze Starého zákona, který je přece jejich knihou. Středověký židovský učenec Maimonides však zase vyjadřuje uspokojení, že se díky křesťanství po celém světě rozšířila známost biblického Boha.

Nový zákon je překvapivým a jednostranným vyvrcholením Starého zákona. Připomíná mi poslední kapitolu dobře napsané detektivky: Když ji čtu od začátku, neměl bych už od poloviny vědět, jak to dopadne. Když ji dočtu, souvislosti se poskládají, zpětně se mi rozsvítí význam toho, co jsem četl předtím. Ale stejně jako by byl nesmysl číst jen poslední kapitolu detektivky, je dobré si neustále připomínat, jakéhože dramatu je Nový zákon šťastným koncem.

To záleží na momentálním rozpoložení. Starý zákon má důmyslnou dějovou osnovu. Jsou to takové „staré pověsti křesťanské“, krásný epos našich vlastních dějin jakožto Božího lidu. Jsou v něm nakousnuta ústřední témata, která řeší Nový zákon, započat rozhovor, jenž se vede až do dnešního dne – a my se k němu můžeme připojit. Nejlepší je, když se na cestu Starým zákonem vypravíme s notnou dávkou zvědavosti.

Řekl bych, že biblická archeologie je tak trochu Starým zákonem Starého zákona: před našima očima díky archeologii vyvstává mnohem členitější a mnohoznačný příběh starověkého Předního východu, jehož je Starý zákon, toto svědectví o Hospodinu a jeho lidu, překvapivým a jednostranným vyvrcholením.

Čtu si ho, jsou to známé ulice se stále novými scénami a podle životních okolností si uvědomuji, že tady už jsem byl, ale tohohle si nevšiml.