Míjíme rodinné vily a socialistické paneláky, až dorazíme k domovu pro seniory. Ve dvou jeho patrech sídlí Domov Přístav. Ten slouží jako pobytové zařízení Armády spásy se zvláštním režimem pro lidi bez domova, kteří potřebují pravidelnou pomoc. Jedním z nich je pan Václav, lehce po padesátce, který žil na ulici od roku 2016.

Projdeme recepcí a vystoupáme za ním do čtvrtého patra. Nikdo mu neřekne jinak než Šaman podle dlouhých dredů, které nosil v minulosti. Václav leží na posteli a vedle sebe má mechanický invalidní vozík. Neohne prsty v kloubech levé ruky, kterou ironicky nazývá „mávátkem“. Pravačka je na tom jen o trochu lépe a ani jeho levá noha neslouží, jak by měla. „Po dvojité operaci krční páteře mu hrozilo ochrnutí. Na ulici se rozhodně vrátit nemůže. Společnými silami se nám podařilo sehnat mu místo v důstojném zázemí pečovatelské služby. Takže není odstrčen do LDN, kam svým zdravotním stavem ani věkem nepatří. Potřebuje milé lidi kolem sebe, vzduch a rehabilitovat. Dáváme dohromady sbírku na elektrický vozík, aby mohl čerpat z hezkého počasí a samostatně jezdit do blízkého parku,“ objasňuje Monika Hanych. Když později se Šamanem vyrážíme na chvíli ven, ona vozík tlačí.

Seznámila se s ním v roce 2019 během služby poblíž stanice metra Vltavská v Praze. Právě tam komunita Sant’Egidio, jež se stará nejen o lidi bez domova, působí dlouhodobě. „Byl to dredatý volnomyšlenkář, který sice žil na ulici, ale nikdy nic nechtěl, měl svou důstojnost a sám pomáhal druhým. Nikdy nám nepodlézal ani se nesnažil naší pomoci zneužít, jako třeba postavit se do fronty na polévku podruhé,“ vzpomíná Hanych a zmiňuje, jak si vzájemně půjčovali knížky. Do domova mu teď přinesla Směšné lásky od Milana Kundery.

Nebýt lhostejná ke svému okolí

Monika Hanych pochází z Kroměříže, vystudovala práva, žurnalistiku a sociologii na Masarykově univerzitě a lidská práva na nizozemské univerzitě v Tilburgu. Nyní, ve svých 34 letech, vede analytický tým na Ústavním soudu v Brně. Zaměřuje se na lidská práva, nové technologie a mediální právo. S komunitou Sant’Egidio se seznámila na Celostátním setkání mládeže v Olomouci v roce 2017. „Moderovala jsem tam více přednášek, ale lidé z komunity na mě působili jinak než ostatní. Mluvili o Písmu tak, že jsem měla pocit, že je mnohokrát prožili, že vědí, o čem jsou podobenství a příběhy chudých,“ poukazuje.

„K dobrovolnictví mě motivovala právě touha nebýt lhostejná ke svému okolí a současně deprese, že sama na velké problémy světa nestačím. Najednou se mi otevřela naděje, že někdo sdílí tu touhu se mnou,“ říká Monika a dodává: „Pro mě není služba jen o tom, rozdat někomu jídlo nebo oblečení, ale o hlubokých přátelských vztazích, podaří-li se je rozvinout. U nás se vždycky říká, že do komunity se nechodí, komunita se žije. Takže s ní žiju den za dnem. Uvidíme, kam nás cesta služby a modlitby povede.“

Hanych navíc pendluje mezi Prahou, kde bydlí, a Brnem, kde pracuje. Právě tam pomáhá i při pondělní službě v tzv. šatníku, který probíhá v kostele. „Našim chudým přátelům nachystáme čerstvé i trvanlivé jídlo a na opačné straně kostela rozdáváme oblečení, spacáky, deky a boty,“ jmenuje. „S každým se snažíme prohodit několik vět, oslovit ho jménem, darovat úsměv, zeptat se, co ho trápí. To je někdy podstatnější než materiální pomoc.“

Držet kamaráda v kómatu za ruku

Dobrovolníci v Sant’Egidiu se nevyhýbají ani složitým okamžikům v životech svých přátel z ulice, za něž je považují. Monika s nimi zažila spoustu neveselých příběhů. Když byl pan Václav po operaci na „jipce“ v kómatu, držela ho za ruku. Jinému kamarádovi pak dokonce vyřizovala pohřeb a hledala jeho příbuzné na Slovensku. Nebo sháněla v devět hodin večer krizové bydlení pro ženu s dvěma malými dětmi, když utekly od násilného partnera. Někdy ovšem není jednoduchá situace ani v komunitě. „Když se nám něco nedaří, svěříme to do modlitby. Jednou nás není dost pro každotýdenní službu, jindy chybí peníze, potřebujeme nový web nebo spacáky. Vždycky se to ale nakonec vyřeší. Mnohdy tak, jak by nás samotné nenapadlo,“ sděluje Monika Hanych.

A jací jsou podle ní dnešní mladí lidé? „Vkládám do nich velké naděje! Mám díky mladší sestře blízko i ke středoškolákům. Jsou přemýšliví, zajímají se a myslí jinak než předchozí generace. A to je dobře. Do proměňujícího se světa potřebujeme vnášet zdravý neklid, kritické myšlení a znepokojení nad dosavadním stavem. Jinak bychom ustrnuli na místě,“ uvažuje a připojuje: „Každý z nás je obdařen hřivnami, které může a má zúročit. Povzbudí mě každý, kdo se zajímá a nesedí doma u seriálu.“

Od „pomerančů“ až do týmu

Jinou cestou se ubíral Dominik Synek (32), speciální pedagog na ZŠ v Blansku a jeden z dlouholetých organizátorů Dětské charismatické konference v Brně. „Na charismatickou konferenci jsme začali jezdit už jako děti s rodiči do Českých Budějovic v letech 2005 a 2006. A ve třinácti letech jsem zatoužil stát se jedním z ‚pomerančů‘ – dobrovolníků, kteří se na konferenci věnují dětem a nosí oranžová trička,“ přibližuje.

„Postupně jsem v této službě dostával stále víc úkolů a zapojil se do týmu, který během roku připravuje dětskou část konference.“ Přímo na ní pak Synek koordinuje její průběh. „Aby rodiče, děti i ‚pomeranči‘ věděli, kde a kdy se mají sejít, aby ‚pomeranči‘ dostali najíst a ‚citroni‘ (dobrovolníci ve žlutých tričkách, kteří zajišťují technické úkoly) zase věděli, kolik budeme potřebovat židlí a stolů,“ dává nahlédnout do náplně své služby.

To, co Dominika Synka v jeho dobrovolnictví motivuje, je potřeba být součástí komunity aktivních věřících a podílet se na dobrém díle. Největší radost mu prý dělají „pomerančové“, kteří jdou do služby s nadšením. „Těší mě, když se po letech vracejí a nechávají na konferenci hlídat zase své děti.“

Inspirovat své farnosti

Dnešní mladí lidé čelí podle Synka nejen mnoha překážkám, ale také vysokým očekáváním. Jak říká, vyrůstají v novém světě, který je nesrovnatelný s minulostí a kde se prohlubuje mezigenerační propast. „Dnes je těžší udržet si duševní zdraví a hůř se navazují pevné vztahy. Mladí lidé, které znám, si v tom ale vedou dobře. Možná je to tím, že se obvykle potkávám s těmi, kdo bývají v kontaktu se svým Stvořitelem.“ A podotýká, že právě mladí lidé „přinášejí do české společnosti globální témata a mohou inspirovat své farnosti k živějšímu vztahu s Bohem. A když se jim podaří najít si čas nad věcmi více přemýšlet, pokládají skvělé zvídavé otázky,“ oceňuje.

Pracovat s náctiletými je pro Dominika Synka radost, která obohacuje. A jaký k nim volí přístup? „Mám vyzkoušeno předávání dílčí odpovědnosti v konkrétních úkolech. Pomáhá mi při tom vzpomenout si, že i mně bylo sedm či patnáct a že jsem nejspíš taky občas byl pěkný ucho.“