Vydání: 2023/17 30 let Adopce na dálku, 25.4.2023, Autor: Jaroslav Šubrt

Václav Renč se narodil 28. listopadu 1911 v obci Vodochody u Roudnice nad Labem. Na pražské Karlově univerzitě vystudoval filozofii a estetiku (státní zkoušku skládal o Henri Bergsonovi). Záhy po studiích se dostává do okruhu katolicky orientovaných autorů kolem časopisů Akord, Obnova a Řád. V roce 1933 vychází jeho první básnická sbírka, kladně přijatá F. X. Šaldou. V období kolem Mnichova 1938 se kriticky vymezuje vůči oficiálnímu ideovému proudu předválečného Československa.
Pocity většiny katolických autorů v poválečných letech vystihl v jednom ze svých dopisů básník Jan Zahradníček: „Připadá mi někdy, že to, co vidím kolem sebe, není už život opravdový, ale jenom rej loutek postrkovaných neviditelnou rukou.“ Od roku 1948 jsou katoličtí intelektuálové komunistickým režimem systematicky umlčováni a pronásledováni. V květnu 1951 byl Václav Renč zatčen Státní bezpečností, údajně za účast na legendární schůzce ve Starovičkách u Brna, kde se podle obžaloby řešila možnost založení nové křesťansko-demokratické strany. Renč se měl podílet na formulaci jejího programu. Odsouzen byl ke 25 letům žaláře za „špionáž ve prospěch USA a v rámci Američany organizované Zelené internacionály“.
Vrcholná díla vznikala v korekcích a samovazbách
Ale ani ty nejtrýznivější podmínky života v komunistickém žaláři neudusily v Renčovi básníka. Naopak. Vrcholná díla jeho tvorby vznikala právě tam, často v korekcích a samovazbách (nejdelší souvislý trest v samovazbě, který mu byl uložen, trval předlouhých osm měsíců!), bez tužky a papíru, verše zapisované rovnou do paměti – a to nejen té vlastní, ale i přátel spoluvězňů, kteří je vynášeli ven ještě v době Renčova výkonu trestu.
Takto spatřila světlo světa i jeho snad mezi lidmi nejznámější a nejčastěji veřejně inscenovaná básnická skladba Popelka nazaretská, o které literární kritik a také bývalý politický vězeň Bedřich Fučík v roce 1970 napsal: „Značnou měrou je společnou básní všech, kteří byli postiženi naším osudem. Nejde o téma, ale o to tetelení úzkosti za ním, o chvění, které nepochopí a možná ani nepostihne ten, kdo sleduje jen ten starodávný a budoucí děj a nemá našich zkušeností, jde o tu vibraci tak cudně a básnicky mužně utkvívající na slovech jakobynic.“
Živý zájem veřejnosti o toto Renčovo dílo je ale patrný dodnes. Například již od roku 1989 uvádí na koncertech Popelku nazaretskou soubor Ztracená kapela. „Ohlasy byly od počátku nadšené, což vedlo i k nahrávání Popelky na CD u vydavatelství Rosa. A nadšené jsou ty reakce dodnes, protože Renčův text je prostě jedinečný,“ přibližuje člen souboru a bývalý europoslanec Pavel Svoboda (nejbližší termín vystoupení Ztracené kapely s Popelkou nazaretskou je 10. června ve františkánském klášteře v Hájku u Prahy).
Poslední hold básníkovi
Po propuštění z vězení (1962) se Renč kromě další vlastní básnické a dramatické tvorby intenzivně věnoval také překládání nejen poezie, ale i divadelních her. Poslední jeho významnou literární prací – o čemž se dnes málo ví – se stal překlad biblické knihy Žalmů. Vyšel „pro vnitřní potřebu“ v cyklostylovaném vydání v roce 1974 a používal se v některých řeholních komunitách.
Po pohřbu Václava Renče v kostele Nejsvětější Trojice v Brně – Králově poli napsal básník Zdeněk Rotrekl jeho ženě: „...kromě pohřbu Josefa Hory neviděl jsem důstojnější rozloučení a Vy jste nemohla vidět ty nespočetné zástupy, z nichž mnozí se ani do kostela nedostali, a byli to přátelé Václava v nejobtížnějších dobách, prostí lidé, kteří ho měli rádi v Leopoldově a po ostatních koncentrácích, kteří mu tam pomáhali, a v ten den si vybrali den dovolené a sjížděli se z Prahy, Ostravy, jižní Moravy, prostě odevšad jenom kvůli němu.“